Boris Cvek (1976) vyštudoval anorganickú chémiu na Univerzite Palackého v Olomouci, kde v roku 2006 úspešne obhájil dizertačnú prácu v odbore koordinačná chémia niklu. Pôsobil ako výskumník a učiteľ na Lekárskej a Prírodovedeckej fakulte Univerzity Palackého. V roku 2015 obhájil na Prírodovedeckej fakulte (Katedra dejín a filozofie prírodných vied) Karlovej Univerzity dizertačnú prácu Vedenie ako nástroj: inštrumentalizmus vo filozofii prírodných vied, ktorú spracoval pod vedením prof. Peregrina. Od roku 2007 sa v spolupráci s prof. Raymondem Deshaiesem (Caltech, aktuálne viceprezident pre výskum vo farmaceutickej spoločnosti Amgen), prof. Ping Douem (Karmanos Cancer Institute) a s prof. Jiřím Bartkem (Danish Cancer Society) podieľal na príprave vedeckej publikácie o molekulárnej podstate protinádorového účinku antabusu (disulfiramu), ktorá vyšla v najlepšom vedeckom časopise Nature v decembri 2017.
V súčasnosti je zamestnaný na Inštitúte sociálneho zdravia Univerzity Palackého v Olomouci, kde sa venuje presadzovaniu antabusu ako neziskového lieku v onkológii.
Prednášal bunkovú biológiu a filozofiu prírodných vied. Je členom Správnej rady Nadačného fondu UP a Spolku pro konání Letní filozofické školy. 
Od roku 2003 do konca roku 2008 vydával literárny časopis Téma, je dostupný voľne na internete a zameriaval sa na klasickú svetovú literatúru. 
Aktuálne publikuje vedecky a aj ako publicista v internetovom denníku Britské listy.

Aký vzťah má biochemik k literatúre? Musím priznať, že ja už odpoveď poznám, ale tvárim sa neinformovane kvôli čitateľom. Vaša odpoveď ma kedysi dosť prekvapila a chcem ju takto sprostredkovať aj širšiemu publiku.

V posledních letech gymnaziálních studií, která jsem absolvoval v Krnově, i pak na univerzitě jsem mnohem více času strávil čtením klasické beletrie a filozofie než studiem chemie. I když chemie a fyzika byly mou volbou už od základní školy. Chtěl jsem být vědcem povoláním, ale ke světu jsem se vždy vztahoval přes poezii, umění a filozofii v nejširším smyslu. Někdy mezi mým sedmnáctým a sedmadvacátým rokem jsem také poezii intenzivně psal. Ostatně můj otec byl povoláním lékař a zároveň publikující básník. Nikdy jsem neměl rád hranice mezi obory. A to i ve vědě. Začal jsem jako anorganický chemik, pak šel čas a šest let jsem přednášel na Přírodovědecké fakultě v Olomouci buněčnou biologii a mezitím jsem vyvinul koncept tzv. neziskových léků, který by asi patřil do ekonomie zdravotnictví. Úspěšně jsem dokončil velký doktorát z filozofie u profesora Peregrina na katedře, kterou zakládal slavný Zdeněk Neubauer na Karlově univerzitě v Praze. Ve své dizertační práci z anorganické chemie jsem se věnoval molekulám tzv. dithiokarbamátů, ale zaujalo mne pak, že tyto látky mají podivuhodné účinky na biologické úrovni. Např. jedna z takových látek je už dlouho používaná jako lék pro léčení alkoholismu antabus (disulfiram). Paradoxně tento lék by měl podle mnoha výzkumů léčit i některé typy rakoviny. Tím jsem se intenzivně zabýval v posledních deseti letech (2007 – 2017) a minulý rok v prosinci nám s kolegy vyšel článek v nejlepším vědeckém časopise na světě Nature, který vysvětluje protinádorovou aktivitu antabusu. Mně to přijde v souladu s tím, že člověk má širší obzor, že si užívá všechny oblasti poznání. Mám rád 18. století, mám rád lidi jako Goethe. Goethe je pro mne vzorem téměř ve všem kromě antropozofie a učení o barvách. Ale jsou i jiní moderní myslitelé s velmi rozsáhlými zájmy. Třeba Richard Rorty, kterým jsem se zabýval v dizertaci z filozofie. Velmi inspirativní osobnost.

Prečo sa vás dotýka práve Marcel Proust? O pár rokov by mal 150 narodeniny, veľa sa interpretoval, je možné ešte ho stále nanovo komentovať?

Každou knihu je možné a dokonce nutné číst a komentovat znovu. Každá doba potřebuje svůj výklad, svůj pohled. Umění je právě živé tím, že se k němu vracíme, že se s ním vyrovnáváme podle svých zkušeností. Nejde mi o nějaké odborné studium, ale o osobní pohled, o otázku: proč je pro mne tohle dílo úžasné? Samozřejmě nemůže být úžasné jen proto, že mi o něm někdo řekl ve škole. A když ho budu číst a nebude se mi líbit, nenajdu k němu cestu, tak je jedno, že je to klasika. Obecně musím říci, že v tom věku kolem dvaceti let jsem ale udělal velmi dobře, že jsem se soustředil právě na klasiku. Dala mi obrovské obzory. Nic nemůže být pro mladého člověka lepšího. Dnes už bych mnoho těch děl považoval za nudná, zejména ta filozofická. K mnohým se ale vracím. Thukydidovy Dějiny peloponéské války či Ciceronovy Řeči proti Verrovi mi leží na stole. Psal jsem komentáře k Božské komedii, Íliadě, Faustovi, Donu Quijotovi. A chtěl bych i k Hledání ztraceného času. Dnes čtu už pomalu, užívám si to. Je to vrcholná rozkoš. Hledání ztraceného času jsem poprvé četl kolem svých dvaceti let, teď jsem se k tomu vrátil po dalších dvaceti letech. To dílo poskytuje nesmírné množství duševní stravy pro dvacátníka i čtyřicátníka. Čtu ho každou sobotu v noci u vína a zpravidla ručně přepíšu nějakou pasáž, která mne zaujala, hned na Facebook. Baví mne být zároveň zpátky doma ve svých dvaceti letech. Je dobré, když ve dvaceti letech čtete něco, co Vás naplní a posune i ve čtyřiceti nebo šedesáti. Můžete pořád růst. A zároveň víte, že jste součásti něčeho, co spojuje staletí a generace.

Je niekto, kto vás fascinuje aj zo súčasnej naozaj najaktuálnejšej českej alebo svetovej tvorby?

Ne. Je toho příliš, je to chaos. Čekám, až se na to zapomene, a vrátí se potřeba po něčem trvalém a až se vůči tomu trvalému začneme poměřovat. Podívejte se, kdo dostal v minulosti, nad kterou už máme nadhled, Nobelovy ceny za literaturu. Vesměs neznámá jména. Nebyl to ani Kafka, ani Proust, ani Joyce, ani Ginsberg nebo Burroughs. Ginsberg a Burroughs jsou pro mne poslední klasičtí titáni. Od Goetha po Burroughse, to je fascinující linka a fascinující období. Musíme se k němu vracet a znovu ho zmapovat. Znovu zhodnotit avantgardu, nástup masovosti v 19. století atd. Na světové i české úrovni. Já se třeba na gymnáziu učil ještě více o Tylovi nebo Staškovi než o Haškovi nebo Puškinovi. Co dnes znamená např. Walter Scott? Už jen četbu pro děti? Já jsem ho četl jako dítě a považuji ho za dětskou četbu. Ve své době to byla vážná četba pro dospělé. Nebo Byron! Eliot Byrona považuje za četbu pro děti. Asi je tomu tak. A co Tyl? A celá ta břečka tzv. národního obrození. Co ti mistři, kteří se pustili proti Máchovi? A co Mácha? Nedávno jsem četl v The Times Literary Supplement velmi zajímavou recenzi na knihu o Goethově Faustovi. Mluvila mi naprosto z duše. Říkal jsem si: konečně! Pro naše předky byl Faust titán, vzbouřenec pokroku, pro mne je to zbabělec, kterému se Goethe vysmívá přes Mefistovu masku. Pro naše předky byl Faust vzpourou proti náboženství, pro mne je pro interpretaci Fausta klíčová závěrečná pasáž o jeho spáse, která je ortodoxně, až středověce katolická (ano, katolická! ačkoli Goethe byl protestant a spinozista). Pro mne je Faust dílo, které vyznává křesťanskou víru v tom nejlepším smyslu. Klade ji a vyzvedává nad hrůzy 20. století, které předpovídá. Ovšem samozřejmě křesťanskou víru osvícenou, ne žádné církevnictví. Goethe byl svobodný zednář. Tohle je skutečně aktuální. Vzdělání je aktuální, nikoli literární provoz. O tom hodně říká Balzac ve Ztracených iluzích.

Vydávali ste literárny časopis Téma (2003 – 2008). Prezraďte niečo o ňom. Bola to samá klasika?

Téma je literární časopis, který vycházel volně na internetu ve vámi uvedených letech. Nikoho nestál ani korunu, ani korunu dotací, nikomu nic neplatil. Asi polovinu doby jeho existence jsem do něj sháněl příspěvky také od jiných autorů, dělal jsem pro Téma rozhovory s různými zajímavými lidmi (např. Ivan M. Havel, Michal Horáček, Jan Sokol), pak jsem ale celý obsah vydání naplňoval jen svou tvorbou. Bylo to snadnější. Téma vycházelo jednou za dva měsíce a věnoval jsem v něm zejména klasické literatuře od Gilgameše po Burroughse. Spoustu věcí jsem nestihl, třeba právě rozbor Hledání ztraceného času nebo Joyceova Odyssea. Kompletní obsah časopisu je stále volně dostupný na internetu. Je v něm publikováno taky mé drama Vitellius na téma z Tacitových Dějin, některé mé básně na motivy řeckých bájí atd. Ty řecké báje jsou napsány v decimě. To bylo mojí velkou ambicí, umět jako básník to klasické řemeslo. Ne sonet, ale sonetový věnec! Nějaké ty sonetové věnce mám stále v šuplíku, musím se k nim vrátit. Bavilo by mne cizelovat verše. Dodnes si vzpomínám na obrovský výbuch radosti, který jsem měl, když ve mne uzrály tyto verše z jedné decimy mých řeckých bájí: „…už brání se, blesk odpoví, / však pozdě ničí plebeje, / ten dav se v šíři rozleje / a hubením je nezhuben, / tak Osud mlátí na buben, / když silný slabým svržen je.“ Ale Téma už pokračovat nebude, spíše si hraji s myšlenkou, že bych z něj něco vybral a publikoval knižně. Jenže dnes vychází knih tolik, že už je to téměř ostuda, když někdo něco vydává knižně.

Ako veľmi je vôbec dôležité umenie pre niekoho, kto prednáša lekársku chémiu, bunkovú biológiu a pod. Dá sa zvážiť dôležitosť literárnej vedy a lekárskej vedy? Trochu prostoreko poviem – bez Prousta, Ginsberga, Kunderu prežijeme, ale bez lieku na leukémiu nie. Ja osobne potrebujem literatúru aj na prežitie, ale iste so mnou nebude každý súhlasiť. Vy to máte ako?

Znám dějiny vědy, zabýval jsem se jimi podrobně během svého doktorského studia filozofie přírodních věd u prof. Peregrina. Mohu vám zodpovědně říci, že bez kultury by žádná věda nebyla (totéž říká úžasně široká intelektuální osobnost Martha C. Nussbaum z University of Chicago, její knihu Upheavals of Thought, kde se mimo jiné věnuje Proustovi, Dantovi, Mahlerovi, Joyceovi, považuji za vrchol současného myšlení spolu s knihou filozofa Base van Fraassena The Empirical Stance). Odkud máme vědecké sny, ambice, imaginaci? Z umění. Není velkého vědce, který by nebyl fascinován uměním a filozofií. Skutečná věda, která může přinést velké objevy, která může zachránit miliony lidí, změnit svět, taková věda je fascinující dobrodružství ducha stejně jako poezie, hudba, malířství. Tam není žádná hráz, žádná mez, naopak. Meze vidí a dělají jen malí a prostřední duchové, krátkozrací, ve vědě jsou to typicky fachidioti. Jsou to lidé, kteří si nevšímají širších souvislostí a kontextů, pořád dokola dělají to samé, omílají a přežvýkávají to samé a nenudí je to. Dokonale o tom píše Dickens v Kronice Pickwickova klubu.

(S Borisom Cvekom sa zhovárala Silvia Kaščáková)