Nedávno vyšla vo vydavateľstve DharmaGaia zbierka Sýkorník (2024), ktorá predstavuje haiku slovenského autora Petra Kovalika a českej autorky Katky Soustružníkovej. Obaja sa dlhodobo venujú tomuto žánru, jeho tvorbe i popularizácii v česko-slovenskom prostredí. Katka Soustružníková debutovala zbierkou s názvom Haiku (2016). Peter Kovalik publikoval svoje haiku v antológiách česko-slovenského haiku, ktoré zostavila dvojica Katka Soustružníková a Pavel Martinec a tiež v najnovšej slovenskej antológii haiku Tiché ihriská po stopách zapĺňané tušom rýchlej hry (2024, Dalfar – Urbanová, eds.).
Podobne ako v slovenskom, tak i v českom literárnom prostredí sa žáner haiku výraznejšie objavuje až po roku 1989, keď uvoľnenie režimu umožnilo adaptáciu aj viac exotickým žánrom. Ako a kedy ste sa vy dostali k haiku?
Katka Soustružníková: Haiku jsem pro sebe objevila v roce 2009 na literárním serveru Písmák, kde se mu v té době věnovalo několik autorů. Inspirovali mě natolik, že jsem začala zkoušet psát první texty. Roman Szpuk, který na Písmáku publikoval pod nickem Darmo-šlap, mi doporučil nastudovat knížky Pár much a já a Boží člověk Issa, výběry a překlady japonských haiku od pana profesora Antonína Límana. Z předmluv těchto sbírek jsem čerpala první teoretické základy. Několik měsíců jsem se měla možnost haiku poznávat v uzavřené online „haiku dílně“. Byla vedena velmi specifickým způsobem člověkem s nickem Japhy. Kromě teorie a praktických postupů nám dal vhled také do rozborů haiku a učil nás hledat podstatu jednotlivých textů. Mnohé z dílny využívám dodnes.
Peter Kovalik: Nepamätám si presne, kedy som sa prvýkrát dostal k haiku, ale predpokladám, že to bolo niekedy na konci 80. rokov, a to prostredníctvom zborníkov Zen z vydavateľstva CAD Press. Už v prvom zväzku z roku 1986 bolo niekoľko článkov venujúcich sa tejto téme, vrátane prekladov haiku od Bašóa a iných. Ozajstný pôžitok z čítania haiku prišiel oveľa neskôr, keď sa mi podarilo kúpiť v antikvariáte pôvodné prvé vydanie antológie Mléčná dráha preloženej Alfonsom Breskom. Naplno som ale tomuto žánru prepadol, až keď som sa zoznámil s tvorbou a s prekladmi od viacerých českých autorov publikujúcich na literárnom serveri Písmák. Odvtedy píšem oveľa viac a cielene kupujem všetky knihy, ktoré majú aspoň niečo spoločné s haiku alebo senrjú, no medzi prvými boli predovšetkým preklady A. Límana, J. Buriana, Z. Švarcovej či M. Nováka a J. Vladislava.
Katka, vy ste boli zrejme v kontakte aj s Antonínom Límanom (vo vašom debute Haiku sa nachádza predhovor, ktorého je autorom), čo je kultová osobnosť prekladu a popularizácie československého haiku. Spomínate si na neho? Aká bola vaša spolupráca?
K. S.: Za možnost obracet se s otázkami na pana Límana vděčím Pavlu Martincovi a Lumíru Kolíbalovi. Nepřestanu žasnout, s jakou vlídností, laskavostí, ochotou a otevřeností pan Líman odpovídal na mé dotazy. S postupem času jsem stále víc vnímala, že se stejným obdivuhodným přístupem pomáhal mnoha dalším, zdaleka nejen v oblasti haiku. Je pro mě nesmírnou poctou, že k mé první sbírce napsal předmluvu právě on.
Aký je váš názor na preklady haiku? Spomínali sme Límana, prvý bol však Alfons Breska, v slovenskej literatúre až Ján Zambor a František Paulovič. Čítali ste Bašóa napríklad aj v angličtine alebo nemčine či poľštine? Máte obľúbené preklady básnikov a poetiek haiku?
K. S.: Překládat haiku, dodržet předepsanou formu a zachytit podstatu původního dílka také po obsahové a fonetické stránce, je nesmírně těžký úkol. Jen výjimečně je možné překladem zachytit text ve všech jeho aspektech. Jako další stupeň k pochopení původního haiku, po samotném překladu, ještě vstupuje do hry čtenářova znalost místních, kulturních a historických poměrů a vlastní zkušenost s konkrétním tématem. Bez těchto znalostí některé z textů nemohou v mysli čtenáře rezonovat a zůstanou nepochopené.
Velmi vítám, pokud si můžu vedle překladu přečíst také fonetický přepis původního japonského haiku. Některé texty se snažím pro jejich lepší pochopení dohledávat v angličtině.
Vždy je zajímavé sledovat rozdíly v překladech téhož díla od různých překladatelů, například u slavného Bašóova haibunu je možné dát si vedle sebe Pouť do vnitrozemí od pana Miroslava Nováka a Úzkou cestu do vnitrozemí od pana Antonína Límana, oba překlady jsou nádherné. Každý má svá specifika.
Samozřejmě jsem hledala také překlady nejznámějšího haiku, které mi dlouho unikalo:
V překladu Alfonse Bresky: Pradávný rybník. / Jen skočí-li tam žába, / zažbluňkne voda;
Antonína Límana: Do staré tůně / skočila žába / žbluňk;
Jiřího Zavadila: Starý rybník / žába skáče dovnitř / zvuk vody.
P. K.: Ak máme na mysli preklady z japončiny, teda predovšetkým texty starých majstrov ako sú Bašó, Buson, Issa a iní, kdesi som čítal, že je vlastne nemožné ich preložiť, sú to len viac alebo menej vydarené parafrázy. Je zaujímavé sledovať, ako rozdielne pristupujú jednotliví autori k prekladom týchto haiku. Napríklad Breska, Novák, Vladislav aj Zambor s Paulovičom dodržujú 17-slabičnú schému, ale Líman nie. Všetci vyššie spomenutí prekladatelia začínajú haiku s veľkými písmenami, no kým Breska, Novák a Vladislav používajú interpunkčné znamienka a aj text ukončujú bodkou, Líman so Zamborom a Paulovičom ich vynechávajú. Novákov a Vladislavov preklad Bašóa v knihe Měsíce, květy sa od všetkých ostatných spomenutých prekladov líši aj tým, že v textoch sú dôsledne použité rýmy, a z dôvodu ich špecifického prístupu k prekladaniu a členeniu textu, absentuje pomlčka na zdôraznenie kiredži medzi fragmentom a frázou a tiež mám pocit, že je to na úkor niektorých princípov charakteristických pre haiku, ako sú yugen, hosomi či karumi. Zdá sa, že tento preklad neostal v českom prostredí bez odozvy a ovplyvnil vlastnú tvorbu viacerých autorov, ktorí pri písaní haiku tiež používajú rýmy, napr. O. Szymanská, P. Čermáček, M. A. Šajnohová, J. Šlosar, K. Trinkewitz, B. Kolář, J. Rozsypalová, L. Rusek, Z. Šiška, A. Volkman, F. Všetička a iní. Neviem si však spomenúť na žiadneho slovenského autora, ktorý by v haiku rýmoval.
Keďže českých a slovenských prekladov haiku je stále málo, čítam aj anglické, napr. od autorov ako R. Aitken, D. L. Barnhill, R. H. Blyth, L. Stryk, J. Reichholdová či M. Ueda. Aj v prekladoch do angličtiny sú badateľné výrazné rozdiely, tak ako to vidíme pri českých a slovenských, napr. H. G. Henderson používa rýmy, aj keď nie dôsledne, K. Yasuda popri tom, že rýmuje, zároveň dodržiava aj 17-slabičnú go-šiči-go schému, na rozdiel od prevládajúcich uvoľnených prekladov mnohých iných, napr. od R. H. Blytha či J. Reichholdovej.
Medzi obľúbené preklady básnikov a poetiek haiku by som zaradil asi najmä tieto, v zátvorke prekladateľ: Mléčná dráha (A. Breska), Chrám plný květů (A. Líman), Tráva podél cesty (J. Burian), Far Beyond the Field (M. Ueda), Haiku in four volumes (R. H. Blyth). Ten zoznam je však oveľa dlhší.
Mnohí autori a autorky pri diskusii o haiku hľadajú synonymný výraz, ktorý by pomenoval výnimočnosť tohto žánru. Čítame o krehkej kráse, motýlích krídlach, miniatúrach, ilumináciách či dokonca epifániách. Keby ste mali len jedno či dve slová, ako inak by ste pomenovali haiku vy?
K. S.: To je těžká otázka. Haiku je haiku a člověk si pod tímto slovem představí všechno, co o této formě ví, co s ní zažil. Vybaví si přátelé, kteří se jí věnují, konkrétní sbírky, počítání slabik do veršů, vycházky přírodou, při kterých potkal motivy pro své texty, zapadající slunce, mnohé. Když bych řekla hravý verš, bude to už jen výseč z celku. Na některých zahraničních serverech označují haiku jako nedokončené básně. Právě nedokončenost (nedopovězenost) textů je pro tuhle formu dobře charakterizující, žádné vhodnější alternativní pojmenování mě nenapadá.
P. K: Och, len jedno či dve slová? Ako prvé mi napadlo: to nedopovedané. Možno by sa haiku dalo nazvať aj detským pohľadom. Ako napísal Robert Spiess, v ozajstnom haiku žijeme ako po prvýkrát, čisto a nevinne, vnímajúc realitu hlbokým cítením. Takto vidia svet predovšetkým deti. Jozef Urban v knihe esejí Utrpenie mladého poeta spomína, ako sa ho dcéra spýtala: A kto dal kôstky do marhúľ? Takú otázku by dospelý už asi nepoložil, s vekom zovšednieva všetko nevšedné okolo nás a práve to by sa mal autor haiku pokúsiť zvrátiť a diviť sa napríklad tomu, že v kvapke vody možno vidieť hoci aj celý kostol.
Ešte mi prichádza na um ďalšie pomenovanie pre haiku, paradoxne vo forme metafory: lov bez zbrane. Hubertus Thum končí jednu svoju esej o haiku takto: V jednej zo vzácnych kníh, ktorej slová by ste si mali prečítať a potom zabudnúť, je zvláštna veta: „Lovenie sa stáva umením, až keď si poľovník zabudne zbraň.“ Je to práve haiku, na ktoré sa kladú požiadavky, aby umelecky oslovilo aj bez rýmov, metafor či iných básnických prostriedkov.
Nedávno vám vyšla spoločná zbierka Sýkorník, ale vaše mená sa v jednej knihe objavili aj v česko-slovenskej antológii haiku Šálek dál hřeje dlaně (2020). V antológii nájdeme len dvoch zástupcov slovenského haiku, medzi nimi aj haiku Petra Kovalika.
Otázka na Katku: Keďže ste nielen jedna z autoriek, ale aj zostavovateliek antológie, ako ste objavili haiku Petra Kovalika? Neuvažovali ste aj nad zaradením iných, povedzme viac známych, autorov a autoriek slovenského haiku?
K. S.: Petrovy texty jsem poprvé zaznamenala na literárním serveru Písmák, na základě jejich nesporné kvality jsem ho později požádala o haiku pro antologii Šálek dál hřeje dlaně.
Kromě Petra měla své texty v předchozích antologiích i Zuzana Konopásková. V připravovaném sborníku budou mít svá haiku opět oba a také Daniel Hevier, Matúš Nižňanský, Eka Sipoczová a Mária Prokopová.
Otázka na Petra: Poznali ste autorov a autorky českého haiku, napríklad tých, s ktorými ste v antológii?
P. K.: V čase, keď vyšla antológia Šálek dál hřeje dlaně, som sa osobne nestretol so žiadnym z autorov a autoriek, aj keď s niektorými z nich som komunikoval vo virtuálnom prostredí. O väčšine môžem povedať, že som ich nepoznal, iba ich tvorbu.
Ako došlo na rozhodnutie vydať spoločnú zbierku?
K. S.: Když mi od Petra přišel soubor s texty pro další připravovanou antologii českých a slovenských autorů haiku, od prvního okamžiku mi bylo líto, že ve sborníku nebude dostatek prostoru, aby bylo možné do něj zařadit všechny texty, které jsem měla před sebou. Byly a jsou mi velmi blízké náměty i zpracováním. Další aspektem pro rozhodnutí byla krása slovenštiny v haiku. Ta mě nepřestává okouzlovat. Nápad na vydání společné sbírky se zrodil hned vzápětí a už druhý den jsem Petrovi psala, jestli by o takové spolupráci neuvažoval. Jsem opravdu moc ráda, že souhlasil.
P. K.: Prvotný impulz prišiel od Katky, čo ma veľmi príjemne prekvapilo, až zaskočilo. Práve ona, prvá dáma českého haiku, etablovaná autorka uvažujúca nad vydaním ďalšej knihy, ma oslovila, či by som nechcel publikovať svoje texty spoločne s jej ako dvojzbierku. Doteraz som v podstate neznámy autor, navyše, z iného jazykového prostredia, takže z jej strany to bola veľkorysá a riskantná ponuka, aspoň tak to vnímam ja. Veľmi si to vážim.
Sýkorník je nádherná dvojzbierka, vizuálne i obsahovo. Vaše haiku sa polyfonicky dopĺňajú. Je zaujímavé sledovať, ako sa variujú podobné motívy (napr. jednotlivých druhov vtákov či kvetov) v jednej a druhej autorskej poetike. Hoci je váš rukopis jednoznačne rozlíšiteľný (a nielen jazykom), predsa len tvoríte obaja typ haiku, ktorý inklinuje k tradičnej forme, napríklad aj orientáciou na prírodnú sféru. Zasahovali ste vzájomne jeden druhému do výberu haiku? Alebo inak, vyberali ste zo svojho haiku s ohľadom na texty toho druhého/druhej?
K. S.: Výběr vyplynul přirozeně. Haiku má zachycovat skutečně prožitý okamžik, do textů se tak promítá, jak autor prožívá svůj čas. Ze sbírky je skutečně patrné, že vyhledáváme podobná místa, jsou pro nás důležité podobné činnosti, situace, motivy a podobně nad nimi uvažujeme. V tomto smyslu jsme si do knížky nijak nezasahovali. Vzájemně jsme se požádali o upřímnou kritiku svých textů, ale bylo velmi málo haiku, ke kterým jsme měli připomínky.
P. K.: Navzájom sme si poslali širšie výbery na posúdenie a následnú selekciu. Tiež sme sa dohodli na tom, aby rozsahom boli naše časti približne rovnaké. Viem o tom, aká je Katka prísna na svoje texty. Vyradila viaceré vlastné haiku, ktoré by som na jej mieste ponechal a je mi ľúto, že sa neobjavili aj v zbierke. Ja som si rád nechal od nej poradiť, za čo som jej vďačný, a tie, voči ktorým mala isté výhrady, som do zbierky nezaradil. Nemôžem však povedať, že by som vyberal zo svojich textov s ohľadom na jej haiku a myslím si, že to tak bolo aj z jej strany.
Tvoríte aj iné formy poézie ako haiku? Alebo prózu?
K. S.: Občas se vracím i k jiným formám poezie. Také mě těší psát pohádky, zatím jsem dokončila jen jedinou. Pro záchranu nejstaršího domu u nás v obci jsem s manželem a kamarádkou napsala Zelenečské pohádky o skřítcích Návesníčcích, kteří v něm našli útočiště. Popisuji v ní blízké okolí naší obce. Ilustrace dělala naše dcera, tenkrát jí bylo 13 let. Manžel poprosil dva moderátory z rádia Bonton, kteří bydlí u nás v obci, aby pohádku namluvili. Martin Bank k ní napsal hudbu. Díly jsme vkládali na obecní FB stránky. V současné době je kolem osmatřicítky, jak se dům podle čísla popisného pojmenovává, červená páska. Bohužel pustne a dále chátrá.
P. K.: Písať iné formy poézie ma teraz v podstate nebaví. V minulosti som to skúšal, ale našťastie len do šuplíka. A prózu som nikdy nepísal, ak nerátam jeden pokus o haibun.
Haiku prešlo viacerými vývojovými zmenami, nielen západné haiku, ale aj samotné japonské haiku. Výrazný odklon od pôvodného haiku nastal napríklad počas reformy Masaoka Šikiho, ktorý je v Japonsku považovaný za otca moderného haiku. Po ňom nasledovali ďalšie zmeny a pokusy o reformy japonského haiku. V západnom variante by sme toho našli ešte viac. Ako sa pozeráte na modifikácie tradičného modelu? Máte svojho obľúbeného západného tvorcu?
K. S.: Přesto, že sama ve své tvorbě preferuji dodržování tradičních náležitostí haiku a mám upřímnou radost pokaždé, když objevím něčí text, ve kterém se dokonale snoubí formální i obsahová stránka, dokážu ocenit i free-form haiku. Řada autorů, jejichž dílka budou zařazena do další antologie českých a slovenských autorů haiku, kterou připravujeme s Pavlem Martincem, například nedodržuje pravidlo 5 – 7 – 5. Jejich texty ale nesou podstatu této formy.
Pro každou literární kategorii je nutné, aby neustrnula. Hranice pro přijetí modifikace haiku jsou hodně individuální záležitostí. Pro tuto formu je důležité, aby autoři znali její pravidla. Byli si vědomi, jaké byly její původní náležitosti. Pokud se pak rozhodnou, že některé z pravidel ze své tvorby vypustí, vnímají, že je potřeba zachovat ostatní.
Pokud ale autor opustí formu 5 – 7 – 5 i přírodní téma, ve svém textu nepoužije kigo, kireji a nebude psát z prožitého okamžiku, co v jeho textech zbyde z haiku?
Inklinuji stále nejvíc k překladům starých mistrů, snažím se na nich důsledně pochopit principy původní tvorby, zároveň mám ale potřebu neustrnout a mít povědomí o vývoji formy. Když mám volný čas, ráda pročítám texty a články o teorii haiku na zahraničních webových stránkách. Pochopení některých haiku v jejich plném významu je přitom pro moji angličtinu někdy velmi tvrdým oříškem. Dalším mým zdrojem informací je Pavel Martinec a v poslední době i další autoři, kteří mi posílají texty, které je na zahraničních serverech zaujaly. Jsem ráda, že o nich můžeme diskutovat. Velmi krásné jsou například texty Richarda Wrighta.
P. K.: Myslím, že modifikácie tradičného modelu boli nutné, najmä mimo Japonska. Angličtina je napríklad mimoriadne bohatá na jednoslabičné a dvojslabičné slová a 17 slabík je obzvlášť v tomto jazyku na haiku priveľa. V mnohých, nielen západných, haiku už v súčasnosti absentuje prírodný motív, vynecháva sa sezónne slovo, publikujú sa surrealistické „haiku“, niektoré sú napísané v tvare kaligramu, text iných nie je rozdelený do troch riadkov, vzniklo monoku,. Došlo to až do takého extrému, že Cor Van Den Heuvel publikoval svoju jednoslovnú báseň tundra, aj keď sa po rokoch vyjadril, že by si takmer prial, aby ju nikdy nenapísal. Dochádza k miešaniu žánrov, k ich hybridným formám. Samotné haiku preberá niektoré prvky senrjú a keďže sa aj senrjú, pôvodne zaoberajúce sa výsmešnou formou ľudským slabostiam, postupne vyvíja, platí to aj opačne a ako tvrdí Haruo Shirane možno polovica haiku napísaných v angličtine, vrátane tých najlepších, je do istej miery formou senrjú. Našťastie, stále môžeme haiku odlíšiť od zappai. V samotnom Japonsku, ako uvádza Clayton Beach, síce v súčasnosti mnohí avantgardní autori píšu simultánnymi štýlmi, ale gendai haiku rešpektuje všetky školy a pozostáva zo širokej škály smerov, teda pod týmto pojmom je zahrnuté aj tradičné štandardné haiku na prírodnú tému vo formáte 5 – 7 – 5, ktoré je mi veľmi blízke.
Obľúbeného západného autora, ak do toho nezahŕňam českých a slovenských, o ktorom môžem povedať, že sa mi od neho páči všetko, čo publikoval, vlastne ani nemám. Ale je veľa takých, ktorí napísali niekoľko alebo aspoň jedno haiku, ktoré ma mimoriadne oslovilo a ktoré si rád opakovane čítam, a vždy spozorniem, ak narazím na niečo nové z ich tvorby, čo som dovtedy nepoznal. Medzi takých tvorcov haiku patria napríklad: Charles Scanzello, Winona Baker, Jane Reichhold, George Swede, Chad Lee Robinson, Tone Škrjanec, Dubravko Ivančan, William Scott Galasso, Jim Kacian, Robert Spiess, Ion Codrescu, Fay Aoyagi, Suraja Roychowdhury, H. F. Noyes, Alenka Zorman a ešte mnohí iní.
Veľmi rada by som náš rozhovor zakončila slovami haiku. Mohli by ste citovať vaše obľúbené haiku – seba navzájom?
K. S.: Je těžké vybrat z tolika dobrých textů, pokud je možné jich zařadit více, pak tato:
dievča na dvore
keď si rozpletie vrkoč
vidno aj vánok
hrušky v záhrade
Vianoce sú bližšie o
tri kôpky lístia
májová lúka
loviaca líška má dnes
zas kratšie nohy
detská vanička
okrem špinavej vody
vylievam slnko
to je Uloža
prstom ukazuje na
snehové vločky
kaplnka v poli
medzi mnou a Ježišom
mreže s reťazou
hýle spievajú
alebo nespievajú
aprílový čas
dnes mám voľný deň
vrabec na orgováne
si čistí perie
vravím poštárke
mláďatá žltochvosta
už vyleteli
lúka po daždi
pri žihľave púšťa z rúk
zdvihnutú sukňu
termín o týždeň
na papieri po škrtoch
aj tak tri mená
späť od lekára
skorocel vánok vážka
biele oblaky
P. K.: Keďže sa slovo haiku v slovenčine neskloňuje, som rád, že sa dá v odpovedi použiť množné číslo. Ak nie, tak je to hociktoré z týchto:
Hromada prádla –
při žehlení vyprávím
o cestě na Říp
Čmelák –
rozezněl zvonek bez srdce
Měním kalendář –
z loňského roku zůstal
obrys na stěně
Blikání svíčky –
tváří sestry sa mihl
maminčin úsměv
Rostoucí stíny –
maminka s bříškem zvedá
bělené pleny
Rašeliniště –
na hladinu jezírka
padl další list
Mámin rukopis –
ta vůně marmelády
po celém domě
„…a třetí, čtvrtý…“
zapadající slunce
v oknech vagónů
Na peróně –
po koleji se blíží
paprsek slunce
Prcháme z návsi –
pěšina každou chvilkou
o kapku tmavší
Šteluje fokus –
nad ní zatím proletěl
drozd i bělásek
Sčítání v lodi –
k sedmému ledňáčkovi
další štípanec
(S Katkou Soustružníkovou a Petrom Kovalikom sa zhovárala Eva Urbanová)
