Lubomír Tichý (2003), básnik, študent bohemistiky a polonistiky na Filozofickej fakulte Karlovej univerzity. Jeho básne boli uverejnené v tlačených aj internetových časopisoch (napríklad Host, A2, Psí víno, Klacek). Píše aj recenzie a reflexie o poézii i próze. Pre časopis Host píše stĺpčeky, v ktorých sa napríklad zaoberá starou podobou vidieka pomaly sa meniaceho a strácajúceho v digitálnej ére. V roku 2023 bol nominovaný na cenu Václava Buriana za poéziu. V minulom roku mu vo vydavateľstve Fra vyšla debutová básnická zbierka Místní, za ktorú získal Cenu Jiřího Ortena. Žije v Rozběřicích. Fascinujú ho sídliská s ich umeleckými diela vo verejnom priestore a starými preliezkami.

Pri čítaní tvojich básní mám dojem, že sa pozerám na drobné zátišia či detaily vyfotené v plenéri. Do akej miery ide o zachytenie momentu a kde už začína aranžmán?

Přestože v textech velmi často čerpám z velmi konkrétních prostorů, báseň pro mě není dokument, nedělá mi problém zachycený moment přetvořit tak, jak potřebuju. Ale aranžmá zní hodně načančaně, doufám, že moje básně působí přece jenom trochu uvolněněji.

V zbierke Místní sa vyskytujú dva priestory: vidiek a digitálny svet a vzájomne zrastajú. Prečo práve tieto dva priestory?

Důvod je dost prostý – s oběma těmi světy mám zkušenost. Vyrůstal jsem na malé vesnici ve východních Čechách, stejně tak jsem ale již od útlého věku měl dotykový mobil a nacházel se na minecraftových serverech nebo a ve sféře sociálních sítí. Přikládám velkou váhu dětství a obecně paměťovým vrstvám – a když se vracím, musím do dvou prostorů naráz. Utvářely mě totiž oba.

Mám pocit, že digitálny svet so všetkými svojimi technológiami sa pre nastupujúcu mladú básnickú generáciu stal jednou z dotknutých tém (napr. Elena Pecenová v zbierke Jako bych očima fotografovala stále ty stejné snímky). Vedel by si niečo povedať o tejto fascinácii?

Aha, vidíš to, mě naopak zaráží, jak málo se v české poezii (až na pár výjimek a několik záblesků) prožitek digitálního světa tematizuje – obzvlášť když vezmeme v úvahu, jak univerzální zkušenost to dnes je. Ale k té fascinaci – jasně, tento rozměr je v tom určitě přítomný, zároveň je asi dobré mít na paměti, že se jedná stejně tak o prostor dost zákeřný, ne-li nesvobodný. Ale mě nakonec ani tak nezajímá dojetí nad možnostmi, které nám mobily a jiné technologie nabízejí, stejně tak nechci nikoho didakticky přesvědčovat o nebezpečnosti sociálních sítí – prostě jen zobrazuju, jak digitální technologie proměnily naše vnímání.

Čo z českej literatúry ťa osobne zasiahlo a ovplyvnilo v tvojom živote a tvorbe?

Herbář k čemusi horšímu od Petra Borkovce, díky této sbírce/skládce jsem zjistil, že existuje současná poezie. A že může být o čemkoliv a že se může rozpínat do různých tvarů. A že ji lze nalézt v inzerátu na obecní vývěsce stejně jako v prastarém slovníku.

Laureát Ceny Jiřího Ortena si okrem peňažnej odmeny mohol odniesť aj mesačný rezidenčný pobyt v Košiciach, ktorého si sa zúčastnil v septembri. Ako si tento čas zaplnil?

Asi míříš k nějakému textu, tak teda: mám rozepsanou prózu o mužích z okraje vesnického společenství – o obecních bláznech a frustrovaných, nezralých dospívajících. Opět mě zajímá rozkročení mezi vesnickým a digitálním prostředím. Ale taky jsem dost pomalý. A taky jsem viděl krásné slovenské filmy a rozmilé občany.

Učarovali ti niečím Košice? Máme niečo, čo by si si rád odniesol do Rozběřic?

Ledasčím, zobecnil bych to tím, že spoustu skutečností, které se v mé domovině plíživě vytrácejí, jsem v Košicích zachytil ještě v životné podobě. Třeba Dominikánské trhy, staré trubkovité průlezky nebo podezřelé limonády.

Mal som tú česť zažiť s tebou zopár dlhých prechádzok. Pre viacerých autorov sa chôdza inherentne prepája s tvorivosťou ako s procesom uvažovania a reflexie. Je to tak aj pri tebe alebo je to výlučne oddychová činnosť?

Pro mě asi přemýšlení není v poezii zas tak podstatný proces, mnohem důležitější je pro mě něco odpozorovat. Ale ano, když člověk dlouho jde (nejlépe bez vytyčeného cíle!), zjeví se mu před očima ledasco – a někdy je tím přepaden do takové míry, že se to musí jazykově nějak pobrat. Zrovna včera jsem ušel asi 25 kilometrů, mám pár poznámek o mršinách a kočkách číhajících na nic.

Na rezidenčnom pobyte v Košiciach si čítal aj zo svojich novších básní, ktoré mali často prozaický predhovor. Kde vidíš hranicu medzi poéziou a prózou? Vidíš ju vôbec?

Vidím ji zřetelně – poezie je ve verších, próza ve větách/odstavcích. Mnohem vachrlatější je to s dělením na lyriku a epiku – kde začíná a kde končí příběhovost. Každopádně často bývají nejpozoruhodnější různé hybridy.

Cítiš potrebu niečím prispieť do českej či svetovej poézie, alebo je pre teba tvorba výlučne či takmer výlučne individuálnou záležitosťou?

O nic takového se nesnažím. Zároveň ani mě samotnému psaní nepomáhá.

Čo práve zamestnáva tvoju myseľ a tvoje tvorivé sily?

Moji mysl právě zaměstnávají také věci, které mají něco společného spíš s paralýzou než s tvořivostí. Ale pravidelně píšu sloupky o prostoru pro časopis Host a opatrně si osahávám nějaké zárodky básní, které souvisí s nultými léty 21. století.

(S Lubomírom Tichým sa zhováral Alfréd Tóth)