Petr Bilík (1974) po štúdiu literárnej, filmovej a divadelnej vedy na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci pracoval ako redaktor v literárnom mesačníku HOST, neskôr ako dramaturg literárno-dramatickej redakcie Českej televízie Brno. Pôsobil v manažérskych a dramaturgických funkciách na niekoľkých domácich filmových festivaloch (Letní filmová škola, Přehlídka animovaného filmu, Academia film Olomouc). Na Katedre divadelných, filmových a mediálnych štúdií FF UP prednáša dejiny českého filmu a manažment kultúry. Je členom Rady české společnosti pro filmová studia a redakčných rád časopisov Host a Iluminace. V rámci svojich aktivít realizoval množstvo PR, marketingových a mediálnych kampaní s celorepublikovou a medzinárodnou pôsobnosťou. V súčasnosti pôsobí ako prorektor pre vnútorné vzťahy na Univerzite Palackého v Olomouci.
V roku 2012 vydal knihu Ladislav Helge – Cesta za občanským filmem (Host) a v roku 2014 knihu Československá kinematografie 50. a 60. let, nedávno aj biografiu animátora Paula Fierlingera a v tlači je tiež knižný rozhovor s producentom Jaromírem Kallistou, ktorý je známy najmä vďaka spolupráci s Janom Švankmajerom.
Ako sa vám hostovalo v literárnom priestore HOSTU a ako sa vám hosťuje v akademickom prostredí univerzity?
Svoji životní a profesní etapu v Hostu považuji za vůbec nejlepší školu života, jaké se mi kdy dostalo. Redakce při mém příchodu sídlila v nejstarším pavlačovém domě v Brně, jemuž se přezdívalo Dům u Sedmi švábů. Zažívali jsme tam nejen proměnu časopisu v moderní periodikum spojené se světovou literaturou, ale i přátelství celé řady uměleckých bardů a setkávání se s bohémy všeho druhu, s nimiž jsem se snažil v romantickém a mírně zdivočelém životním stylu držet krok. Kromě čtení rukopisů a tipování talentů jsem měl na starost recenze, ale postupně jsem, díky velkorysosti kolegů, čím dál častěji zasahoval do profilových témat věnovaných velkým osobnostem světové literatury a byl jsem pověřen i řadou ústředních rozhovorů, jejichž respondenti mě velmi zajímali a bavili. Postupně jsem přicházel k zjištění, že právě osobní kontakt s tvůrci a jejich vlastní svědectví o dějinách a reflexe vlastní tvorby jsou pro mě podstatnější, než velká historie z encyklopedií a než akademické interpretace uměleckých děl. Právě důraz na biografický přístup, na orální historii a na „life story“ mi zůstaly i v dalším odborném konání v akademické sféře.
Dodnes jsem pánům z redakce, básníku Martinu Stöhrovi, šéfredaktoru a literárnímu teoretikovi Mirku Balaštíkovi a vydavateli Tomáši Reichelovi, vděčný jak za praktickou průpravu, tak i za mimořádně poetické zasvěcení do nesmírně inspirativních uměleckých kruhů.
Díky těmto zkušenostem si už navždy myslím, že by každý akademik měl mít, byť krátkou, zkušenost z praxe, jinak se může stát, že se jeho teoretická reflexe nebude setkávat s realitou. Stejně tak je konektivita s praktickou sférou vynikajícím můstkem pro poradenství studentům vedoucí ke zlepšení jejich uplatnitelnosti.
Zpět na domovskou katedru jsem se po dalších profesních peripetiích dostal díky nabídce, jaká se neodmítá. Mohl jsem studovat doktorský program a zároveň vést výuku české kinematografie. Mé aktivity se tedy postupně opět přesunuly do Olomouce, kterou jsem si kdysi od prvního momentu zamiloval. A spíše skrze různé rebelie než cílevědomým usilováním jsem se stal nejen pedagogem, ale i akademickým funkcionářem, což sice zní hrozivě, ale v neformálním prostředí, které se povedlo na Univerzitě Palackého nastavit, jsme, doufám, považováni spíše za přátele a průvodce studentů, než za zamrzlé figury z latinsky vedených ceremoniálů. Univerzitu jsem přijal jako skutečnou alma mater a spolu s dalšími usilujeme o její zkvalitnění a zlepšení atmosféry nejen za jejími zdmi, ale v celé Olomouci. Velmi a srdečně nám na této misi záleží.
Na univerzite prednášate dejiny českého filmu. Výdatne sa venujete aj téme česká literatúra a film. Aké silné je puto medzi nimi?
Vztah filmu a literatury má v českém i slovenském prostředí silné kořeny, čímž se nijak nevymyká ze světového kontextu. Zatímco některá období vedla k pragmatické vazbě (proslulost předlohy zajišťovala marketingovou výhodu filmu), jindy se jednalo o zásadně tvůrčí vztah. Film 20. – 30. let často literární díla libovolně upravoval a literární obcí pak nebyl příliš oblíben (kupříkladu Karel Čapek se těmto praktikám filmařů vysmíval), 60. léta vedla naopak ke vzniku tvůrčích tandemů, jakými byli třeba Procházka – Kachyňa, Fuks – Herz, Hrabal – Menzel, Kundera – Jireš nebo Lustig – Němec, kde byli literární dílo i jeho autor plně respektováni a kineamtografie usilovala o převedení knižních poselství i poetiky inovativními filmovými prostředky.
Vplývajú tematické a žánrové premeny v oblasti literatúry na tematické a žánrové premeny filmu?
Naprosto zásadně: Stačí připomenout, jak se francouzský nový román promítl do filmu, jak se fragmentarizace a povídková struktura koncem 50. let přetiskly do prvních rebelujících děl československé kinematografie, jak se souboj o vystihnutí hrabalovské poetiky ve filmových Perličkách na dně stal výrazným impulzem pro novou vlnu československého filmu. Slovenský film je tak zase nesen kupříkladu tatarkovskou sugescí svérázného magického realismu.
Filmové adaptácie literárnych diel sú vždy veľká téma. Pomáhajú knihám dostať sa na prvé priečky predajnosti, spisovateľom dostať sa do pozornosti médií, ide aj o veľké finančné obraty atď. V skutočnosti literatúre škodia alebo pomáhajú?
Příkladů, kdy si film a literatura navzájem pomohly, jsou opravdu spousty: Nebýt Ondřeje Trojana a filmu Želary, nestala by se v pokročilém věku literární hvězdou Květa Legátová, nebýt filmového úspěchu Báječných let pod psa, zřejmě by si Michal Viewegh musel na svou slávu ještě pár let počkat, pokud by se vůbec dočkal… Díky filmu a televizi mají spisovatelé podstatně vyšší honoráře, než za svoji literární činnost. Nicméně ještě více případů vede ke krajnímu roztrpčení, které takový vztah přináší, čemuž coby scenárista plně rozumím: Pocit, kdy jste zbaveni možnosti zásahu a váš text je neobratně a svévolně devastován kvůli produkčním nutnostem či režisérově uměleckému egu, je opravdu bolestný. Jindy je adaptace povedená, ale utrpí hrdost spisovatele, protože se prostě zapomíná, kdo je skutečným autorem základní myšlenky, postav, zápletky. Roztrpčený byl kupříkladu Ladislav Grosman, jehož román Obchod na korze získal ve zfilmované verzi Oscara a oslovil celý svět. On byl přitom přizván na besedu nejdál do Chebu. Milan Kundera se mi svěřil, že „psychický úraz“ po vzniku filmové Nesnesitelné lehkosti bytí byl zásadní příčinou, proč se stáhl do ústraní a pečlivě hlídal veškeré překlady a vydání svých děl a nadále je neposkytl kinematografii.
Keď píšem báseň, vyhovuje mi, že som jej jediná autorka, vlastne ani inú možnosť nepripúšťam. Zrejme to podobne cítia aj prozaici. Predpokladám, že množstvo spolupracovníkov pri tvorbe filmu, tá skupinovosť, musí byť peripetiou pre autora literárnej predlohy. Vy ste pracovali aj ako dramaturg, ako to je vo filmárskej, televíznej realite, dostane sa ešte k slovu pôvodný autor diela?
Jak kdy, většinou však již ve fázi scénáře dílo přechází do rukou scenáristovi a dramaturgovi a ti v lepším případě změny konzultují, v horším se podpisem smlouvy autor svého díla vzdá a nemá nárok na jakékoliv připomínky. Konflikt autorství je starý jako kinematografie sama, u nás kulminoval několikrát, nejprve v éře němé kinematografie, kdy si produkční společnosti braly motivy, názvy, dějové linie i postavy, odkud jen chtěly. Posléze v polovině 50. let, kdy na stránkách Literárních novin a Filmu a doby vyhřezla animozita obou stran a útoky a vystětlování, kdo dělá větší chyby, nebraly konce. Abych se ale filmařů zastal: Produkční, technologické, realizační nutnosti filmu jsou někdy zcela určující a autor předlohy je skutečně většinou nedokáže docenit a poddat se jim. Film má jasně danou stopáž, koncentraci na omezené množství postav a dějových linií, odstraňuje imaginativní vrstvu a předvádí divákovi hotové obrazy, aby pak poetický náboj nahrazoval jinými prostředky: kompozicí, střihem, tónem barev, optickým zorem, hudbou…
Veľmi ma zaujíma, aký je najobľúbenejší film človeka, ktorý je priamo z fachu. Môžete povedať tri, ale predpokladám, že aj to bude pre vás obmedzujúce.
Diplomovou práci jsem psal na téma „Poetika literárních děl Ladislava Fukse a její filmová a televizní zpracování“, není tedy divu, že jsem velkým obdivovatelem Spalovače mrtvol. Právě u něj došlo k setkání dvou mimořádných, stejně naladěných podivínů, Juraje Herze a Ladislava Fukse. Díky jejich spolupráci a genialitě kameramana Stanislava Miloty tak vznikla skutečná adaptace, nikoliv převod, velmi specifického textu do filmu, a to s takovou spoustou fines a nuancí, že jsem je za dvě desítky let, co se románu a filmu věnuji, stále ještě všechny neodhalil.
Naprostým adaptačním vrcholem je také Marketa Lazarová: Literární mistrovství Vančurovo, absolutní empatie scenáristy Františka Pavlíčka a režisérský dotek Františka Vláčila, který nepocházel z tohto světa, daly vzniknout hypnotickému, ohromujícímu dílu dalece přesahujícímu národní kinematografii. Marketa Lazarová patří dle mého názoru mezi nejzásadnější umělecká díla všech dob.
Abych ale nezněl příliš konzervativně: Miluji Nudu v Brně, jsem fanouškem slovenské Čiary i filmů Terezy Nvotové a byl jsem nadšený z obou dílů Deadpoola.
Vrátim sa k univerzite, je vaše pôsobenie tam viac poézia alebo próza?
Pokud podlehnete prozaickým, byrokratickým aspektům, tak vás kolos univerzity s mnohamiliardovým rozpočtem a tisíci pravidel zavalí. Mnohem lepší je cesta, kdy univerzitní prostředí měníte směrem k poezii a užíváte si ji. Vytvořili jsme nádhernou vizuální identitu, pořádáme výstavy, koncerty, budujeme skvělé kavárny, toužíme po akademii spojené s městem, kde budete dýchat krásu a pospolitost a kam se budete chtít už vždycky vracet.
Poezie umí být i bojovná. Na svých hodnotách si trváme a jsme připraveni je bránit třeba i proti většině společnosti. Pravda, mezilidské porozumění, humanita, to jsou základní hesla umění, literatury, filmu a stejně tak i vědy a poznání. Zůstaňme u nich. Kdo jiný, než univerzity, má zůstat jejich ochráncem?
(S Petrom Bilíkom sa zhovárala Silvia Kaščáková)
