Lukáš Stříteský: Povídky

Ne z každého dřeva může být fládr

Paní učitelka zkroutila notový sešit. Břetislav se díky správnému načasování vyhnul první ráně a pravým obloukem vklouzl pod piano. Vyčíhnul si, když se profesorka skláněla u levé strany nástroje, vylezl ven a skočil do klavírní skříně. „Bum!“ Bolest přivřených prstů vhrkla učitelce slzy do očí.

„Otevři! Otevři!“ naléhala. Pulzující otoky rukou jí však donutily odběhnout na toaletu strčit si prsty pod studenou vodu. Chlapec využil příležitosti. Když ale vylézal z piana, propadl se rezonanční deskou na zem. Oprášil si naraženou kostrč, posbíral noty a odkulhal na další hodinu.

Pan Máchal chlapce pozdravil a začal vyplňovat administrativu. „Copak jsme dělali posledně?“ Břetislav se oknem zahleděl na kamarády hrající venku na hřišti fotbal. Profesora vůbec nevnímal. K jeho omluvě se dá říct, že asi každý by se rád koukl, jak velice umně na svůj věk kluci kopali, stříleli a dávali hlavičky svým slabším spolužákům.

„Minulou hodinu jsme probírali asynchronní pohyby a přechod z legata do staccata,“ vyčetl profesor z třídní knihy, „vytáhni si taktovku a ukaž mi, jak sis to nacvičil!“ Dirigentskou hůlkou počal Břetislav udávat čtyřdobý takt a levou rukou kreslil do vzduchu trojúhelníky.

Máchal káral: „Jsi jak robot Emil!“ Chlapec se smutně zadíval na Jána Ámose Komenského, jehož bystu si učitel oprašoval ve svém kabinetu. Nad ní se leskly fotografie z dirigentské soutěže hudebního festivalu Pražské jaro spolu s Máchalovými diplomy a cenami za první místo.

„Chceš tady, Břetislave, vlastně být?“ zeptal se učitel zcela upřímně. Nikoliv hubování, ale právě ta ze srdce míněná otázka chlapce ranila. Z hloubi duše si totiž přál odpovědět. A to bylo to nejstrašnější – měl pocit, že nemůže. Sklopil hlavu a kousl se do prstu. Bylo mu, jakoby ho profesor přibíjel taktovkami ke dveřím.

„Zkus to naposled!“ Břetislav pozdvihl hůlku proti Máchalovi. „Ne, ne, nešermuj!“ zděšen chlapcovým výpadem šáhl profesor po své taktovce k obraně. První rána byla sečná. Ale další dorážení už bylo pro zkušeného učitele čitelné, bez problému ho vychyloval z dráhy. Avšak nečekaný chlapcův útok náhle vyrazil Máchalovi hůlku z ruky. Vyletěla oknem ven a propíchla míč na hřišti.

Profesor vmžiku chytl taktovku Břetislavovu a vytrhl mu ji. Jak byl rozezlen, uštědřoval chlapci ránu za ranou. Ján Ámos sčítající zásahy prohlašoval Máchala vítězem. Břetislav v ten moment shodil bystu učiteli pod nohy, čímž si zajistil únik z kabinetu. Máchal plakal a sbíral střepy, které se rozletěly po široké podlaze.

Chlapec ustupoval po schodech, až zmizel ve školní jídelně. „Jak se máš?“ zeptala se jeho teta, která pracovala v kantýně jako kuchařka. „Dobře!“ vysoukal ze sebe s bolestí. „Vypadáš trochu smutně.“ „Propadl jsem z klavíru.“ „Zkus příště do piana hlouběji proniknout!“ „Měl jsem navíc šermířský neúspěch na dirigování.“ Teta se rozesmála a nabrala mu jídlo, „kdo ti dal dnes pojíst vtipné kaše?“ „Máma mi ovesnou kaši nevaří,“ zatvářil se Břetislav nechápavě, „měl jsem na snídani párek.“

Vzal si talíř s polévkou, nechal být filé i zákusek a sedl si k opuštěnému stolu v rohu jídelny. Zhluboka vydechl a začal z výšky přelévat brokolicovou polévku. Odsunul tác, aniž by se něčeho tknul a lehl si na stůl, jakoby se snažil utéct do snu.

V jídelně stála vystavená terakota znázorňující babylónskou harfenistku a vedle ní visel dřevotisk Kacušiky Hokusaie: Velká vlna u pobřeží Kanagawy. Mořský chřtán polyká lodě s námořníky a chystá se spořádat i celou horu Fudži.

Díky pastelovému nádechu a dětsky jemnému prokreslení působil obraz idyličtěji než vánoce Josefa Lady. Břetislav pomyslel na plechový penál v batůžku a červenou pastelku. Výbuch sopky zabarvil nebesa. Černou přikreslil oblaka kouře a ráhna zubatě zlomená čelistmi žraloků.

Ve třídě za pianinem seděly tlusté obroučky brýlí s umatlanými očky. „Pamatuješ, co jsem ti říkala posledně?“ zeptala se chlapce profesorka Spiknutá. „O Protokolech židovských mudrců?“ „O zatnuté bránici!“ Rozkládala na klavír akordy a Břetislav je následoval slabikou „Á,“ potom „É, Í, Ó,“ a nakonec „Ú“.

„Chvíli si vydechni,“ dopřála mu v půlce výuky přestávku, „víš, že Mozart byl Zednář?“ „Nevím.“ „To jde na tobě vidět, že toho moc nevíš.“ Chlapec ji měl přesto svým způsobem rád. Přišlo mu totiž, že někdy vyjadřovala jeho myšlenky, třeba když řekla: „Jestli chceš v hudbě něčeho dosáhnout, tak by ses měl, Břetislave, k Zednářům přidat. Je to tvoje jediná naděje!“

„Jak ti to šlo?“ zeptala se chlapce máma před školou. „Skvěle jako vždycky,“ odpověděl smutně a pozdravil se s jejich pejskem. „Nepovídej!“ chlácholila ho. Zněla, jako by jeho slova mohl brát vážně jedině hlupák.

Pohřeb mojí babičky

Při sledování groteskního filmu se člověk upřímně směje pádům opilých pozůstalých do hrobu. Protože dobře ví, že se mu podobná ztřeštěnost ve skutečném životě nikdy nestane. Pod tíhou rakve mojí babičky tato myšlenka vzala za své: její pohřeb se od prvního okamžiku rozvíjel trapněji než ta nejvykutálenější fraška.

Vsetínský hřbitov leží z mně neznámého důvodu vysoko na strmém kopci. V rohu hřbitova stojí hvězdárna. Nebožtíci, kteří se beztak do nebe nedostanou, se tam alespoň mohou dívat teleskopem, pokud je omrzí omračující výhled na náš prokletý zaostalý kraj Záviše Kalandry. Tento valašský rodák přežil mnoho let nacistických koncentračních táborů. Na konci války utekl z pochodu smrti a přišel pěšky až sem „na Vsetín“. Když Kalandru, jako přesvědčeného komunistu, v padesátém popravili komunisti, přesvědčilo to Egona Bondyho, jazykově vybaveného němčinou, neodjet do Vídně, ale zůstat básníkem, prozaikem a filosofem naší vlasti. Čtyřicet let nebyl oficiálně publikovaným; Valaši smůlu nejen přitahují, ale i štědře rozdávají.

Když o tom tak přemýšlím, možná se kostel se hřbitovem nad městem nachází proto, že se tady dříve rozkládalo rituální pohřebiště, a to ještě za pohanských dob boha Radegasta, který sídlí na Radhošti (dnes je tam nejvýše položená kaple u nás). Přítomnost nespoutaného božstva tu lze cítit dodnes. Otázkou však stále zůstává, proč Valaši během mnoha křesťanských staletí, po která dlí v těchto čarovných končinách, nepostavili nový chrám s pohřebištěm dole v údolí: nemuseli by neustále šplhat stovky metrů do svahu. Po bohu Radegastovi pojmenovali i posvátný nektar, který náš národ chlemtá po konvích. Náročný výstup ke kostelu si však žádá ještě něco ostřejšího a poutníci při četných zastaveních (pro vycentrování chůze) dávají přednost slivovici. Mše i pohřby jsou tím pádem mnohem veselejší, než kdyby se suše odbyly dole na náměstí.

Kněze na pohřeb nebylo třeba, dokonce ani kostela: obřad se odehrál přímo u hrobu mojí babičky. Provázela jím paní z pohřební služby. Postavila se mezi rakev a hromadu neúrodné, slínovité země a přivítala hlouček asi pětadvaceti pozůstalých. Stál jsem vzadu a sotva jsem slyšel: lidé kolem mě ševelili a opodál někdo kopal. „Zavřely se oči!“ zvolala pohřební paní a aby navodila patřičnou náladu, doprovodila své úvodní slovo nepřirozeně dlouhou pauzou. „Nazdar!“ křikl mi kdosi za uchem. Pozdě příchozí strýc s velkým červeným nosem se začal vítat se stříbrovlasými nedoslýchavými starci, co ještě ani nevěděli, že obřad už začal. Z úvodní chvilky poezie jsem tak moc neměl, když ovšem došlo na ctnosti a zásluhy zesnulé,  začalo se mi zvedat obočí: „Byla to skvělá maminka, která vykonala pro své děti vše, co jen mohla. Byla pilířem vaší rodiny!” Honilo se mi hlavou zvláštní podezření, že se lidem nekroutila ústa smutkem, ale spíš potlačovaným smíchem. Díval jsem se proto pozorně na babiččinu nejmladší dceru, mojí mámu. Přikyvovala lichotivým slovům: „Byla skvělou rádkyní a pomocnicí,“ až se nakonec neudržela a nahlas pronesla: „Jo, to teda fakt byla!“ tím nejcyničtějším tónem, jaký jsem kdy od ní slyšel.

Snažil jsem se zrakem nalézt mezi pozůstalými někoho skutečně zkroušeného. Bratranec, jehož jsem už dlouho neviděl, vypadal opravdu zle: nejen zasmušile, ale dokonce i tak nějak nemocně. Otec mi po obřadu vysvětlil, že je takový poslední léta pořád. Velice truchlila nejstarší babiččina dcera, která za mlada utekla do zahraničí, do Švýcarska. Ostatní rodinní příslušníci už emigrovat nemohli, protože je režim nikam za hranice nechtěl pustit. Švýcarka byla oblečená velice módně a nově, její bolestivě plačící oči halila černá síťka závoje: předváděla našemu kraji, jak se truchlí stylově.

Když se babička spouštěla v rakvi do hrobu, ve verších plula po nebesích oblaka a bílá holubice třepala křídly kolem našich uší. “Nenoste mi na hrob růži, která vadne a opadává. Ale přineste mi úsměv, který neuvadá!” zvolala pohřební paní nakonec. Švýcarka si pomyslela, že to byla skutečně babiččina slova a tak se zatvářila potěšeně. Udělalo jí navíc radost vhození květin dolů do hrobu. Znala to ze seriálů. Moje máma jí však pokřivila úsměv, když jí pošeptala: „Ty kytky se potom vytáhnou.“  Švýcarka se  sháněla po lopatce. Chtěla nabrat hlínu a hodit ji na rakev. Na Valašsku se to sice nikdy nedělalo, ale převládá zde názor: ať si dělá, kdo chce, co chce. Lopatku nenašla, a tak aspoň nadrolila do hrobu hrudku hlíny a roztrhla si přitom černou hedvábnou rukavici.

Babiččin jediný syn si zhluboka povzdechl: „Vychovala šest dětí.“ Potěšilo mě, že si konečně taky někdo vzpomněl na babičku. „Navíc děda, to bylo takové další dítě!” vzpomenul strýc i jejího muže, který zemřel před několika lety. Všichni v rodině tehdy uznali, že se babička po jeho smrti rozveselila jak nikdy předtím.

Jedna z mých tet mezitím vyprávěla, že za ní babiččina duše předchozího dne přišla převtělená do kočky, aby se s ní ještě naposled rozloučila. Bylo to docela milé oproti tomu, když se záhy, ještě nad hrobem, začaly sestry handrkovat kvůli nuznému dědictví. Nechtělo se mi to poslouchat. Spolu s otcem jsem se šel podívat k hrobu svého druhého dědy. Hrobka byla zakrytá masivním žulovým kamenem a natřená černou barvou, jež na slunci popraskala. Vytvořila odpornou lupenku. Jako by se děda zlobil. „Brácha vždycky ohne babinu o peníze a pak udělá takovouhle blbost,“ vysvětlil mi otec.

Po cestě domů se mi do hlavy vkradla neodbytná otázka. Byl jsem jediný, kdo měl babičku opravdu rád? Byla vždycky šťastná, že jsem za ní přišel. Uvařila mi čaj, nachystala svačinu, nabídla mi panáka a strčila do kapsy peníze. Co víc jsem si tehdy jako dospívající kluk mohl od babičky přát? Měl jsem ji však rád hlavně proto, že mě nikdy za nic neodsuzovala. Neustále jsem v té době bolestivě narážel svou beraní hlavou do všech autorit. Jak neskonale příjemný byl pocit, že pro někoho dospělého nejsem jen uličník. Proč jsme si takto rozuměli? Možná to byl tichý pakt dvou vyvrhelů.

Když jsem přišel domů, bylo  přichystáno jídlo a posezení pro úzkou část rodiny, která nebyla natolik znepřátelená, aby se nemohla po pohřbu sejít. Na vysvětlení důvodů rodinných roztržek mi schází intelektuální síly. V komorní sestavě mých rodičů, strýce a několika tet jsme nebožce „umývali  nohy“, tedy na její počest pili, a zakusovali ondráše. Na babičku s dědou se vzpomínalo až daleko do dětství jejich potomků: „Když dědovi babina nedala, tak šel spát do vany,“ vyprávěla prostřední ze tří přítomných dcer. „Vzhledem k tomu, kolik vás je, se to asi moc často nedělo,“ utrousil strýc, jenž se do rodiny přiženil. „Kdo ví, kolik jich je ještě jinde?“ přitakal babiččin syn. „Ale žádní!“ hrnula se k obraně svých rodičů Švýcarka. „Vždyť to věděl každý, že děda byl starý nevolník!“ podrážela jí nohy sestra.

Švýcarka byla donucena nakonec uznat, že „když měla babina odpolední, lozil děda za Hurtěnú pokaždé.“ „Já jsem Hurtěně jednou koupila na MDŽ bonboniéru a zaklepala jsem u ní, ale ona mi neotevřela,“ rozvíjela téma dále prostřední sestra, „pak jsem si všimla, že tam má děda zaparkovaného pionýra.“ „Vy o něm všichni mluvíte ve špatném!“ přemohla Švýcarku opět lítost. „A co je na tom špatného?“ utěšovala jí sestra, odhalujíc tolerantní valašskou morálku. „Jó,“ přidal se strýc, „třeba si Hurtěna jenom půjčila motorku!“

„V tuhých valašských zimách se mohl děda ve vánici o babinu opřít,“ oslavovala se babiččina statná postava, která vynikala o to groteskněji, že její manžel byl anorekticky vyhublý. „A od osmdesáti let jedla ještě víc,“ pokračoval strýc, „když už jim vozili obědy a děda šel vynést koš a vrátil se za několik hodin, jak to míval ve zvyku, babina mezitím smlsla i ten jeho oběd. A jak byl děda sklerotický, tak ho kolikrát přesvědčila, že už jedl.“

Vzpomněli jsme si také, že mívali malého černého psíčka, pouliční směsku. „Besík tu domácnost řídil,“ vysvětloval strýc, „našel jsem jednou u dědy v kredenci odloženou dvoutisícovku a tak jsem mu řekl, ať si to uklidí. ‘To mám pro Besíka, on byl teď hodný!’ odpověděl mi. Vzal jsem ho k doktorce, aby mu napsala papír na hlavu a mohli jsme se o něj u nás doma starat, ale lékařka nechápala, co je na jeho chování divného …“ Vřelou rodinnou besedou hostina pokračovala ještě mnoho hodin, během nichž jsem se dozvěděl ledasco o svých kořenech. Utěšovalo mne, že vím, kam spěji a co mě čeká.

Poviedky Lukáša Stříteského sa vyznačujú tradičnou rozprávačskou formou, dôrazom na príbehovosť a autentickými vzťahmi medzi postavami. Prózy sú ukotvené v regionálnom prostredí, stvárňujú „malých“ protagonistov, či už ide o chlapca z miestnej školy alebo rodinných príslušníkov, ktorí sa stretnú na pohrebe babičky. Autor pomerne sugestívne modeluje personálne konflikty, postavy sú živé a vyzdvihnúť možno uveriteľné dialógy: „Teta se rozesmála a nabrala mu jídlo, ‚kdo ti dal dnes pojíst vtipné kaše?’ ‚Máma mi ovesnou kaši nevaří,’ zatvářil se Břetislav nechápavě, ‚měl jsem na snídani párek.’” (Ne z každého dřeva může být fládr). Zatiaľ čo modelovanie sveta či postáv pôsobí uveriteľne a esteticky, príbeh často devalvuje lineárnosť a konvenčnosť. Výrazne sa to prejavuje napríklad v texte Pohřeb mojí babičky, ktorý narúšajú priamočiare až moralistické opisy a prvoplánové scény: „prokletý zaostalý kraj”, „posvátný nektar, který náš národ chlemtá po konvích”. Podobne rušivo vyznieva i neadekvátna emocionalita, ktorú možno vnímať ako prejav autorskej dikcie až artificiálnosti: „Z hloubi duše si totiž přál odpovědět” (Ne z každého dřeva může být fládr) alebo „Byl jsem jediný, kdo měl babičku opravdu rád?” (Pohřeb mojí babičky).

Jakub Souček