Ben leží na podlaze bratrova pokoje a systematicky řeže do koberce pod bratrovou postelí. Je tma, na stěnu dopadá filtrem záclony mléčné světlo z ulice a pohybující se stíny ořešákových větví. Světelné paprsky pableskují na čepeli dlouhého žabikuchu. Náhle se potichu otevřou dveře a do místnosti vteče proud světla z chodby a z přízemí zvuk televize. Obdélník dveří rámuje matčinu siluetu, je jedním bokem trochu vulgárně opřená o futro a lehce se pohybuje do rytmu, který Ben neslyší. V ruce matka drží sklenku vína, nejspíš chardonnay, prázdné láhve s ptáčkem v letu na červené etiketě vídá Ben často v koši s odpadky.
„Bene, co to tady děláš?“ řekne matka překvapeně.
Ben položí nůž a obrátí se na záda. Zavře oči. Tváře má mokré od slz.
„Běž si hned lehnout. Ráno máš školu a já tě nebudu chodit pětkrát budit.“
Ben neodpoví. Popotáhne.
Ve vlastní posteli pak ještě dlouho do noci slyší zvýšené hlasy rodičů z kuchyně.
„Kdybys nebyla tak umanutá!“ říká otec. „Kdybys ve všem nemusela mít poslední slovo! Mohli jsme žít jako úplně normální rodina!“
„To se nikdy nestalo,“ řekne matka po mnoha letech, když jí Ben tu noční příhodu připomene. „To sis vybájil. Aby tě ta tvoje fantazie jednou nepřivedla do neštěstí.“
***
Chodí do bratrova pokoje celé dva roky, ne každou noc, ale často, lehává na podlaze a poslouchá bratrovu hudbu, kterou si postupně odnáší do svého pokoje, nakonec si odnese i jeho přehrávač, nikdo si toho nevšimne, ani matka, která do bratrova pokoje chodí brečet. Pláče tak potichu, že by si toho nikdo ani nevšiml, jen Ben to dokáže poznat, protože jediný tuší, jak její pláč zní: jako nářek luční kobylky.
Když zezdola slyší, že je matka už příliš opilá na to, aby přišla do pokoje, sahá Ben za hromadu časopisů o modelářství a vytahuje odtamtud sbírku bratrova porna, žádný hard-core, jen hezké a usměvavé slečny, s velkými i malými prsy, blondýny i brunety, všechny zjevně nadržené, ale ne vulgárně rozcapené… Do plavovlasé dívky jménem Hilda, která se válí po dřevěné ohradě s plemennými býky v pozadí a tvrdí, že vyrostla na ranči a ze všeho nejradši nosí kovbojský klobouk a jezdecké holínky a jinak už nic, se Ben zamiluje – a je to láska na celý život. Nikdy ho už nic nevzruší tolik, jako žena v kovbojském klobouku.
***
Otec pořídí psa a naučí ho, aby mu od vrátek nosil noviny. Už tehdy měl otec problémy s hybností. Čím méně se pohybuje, tím hůř se mu chodí – a tím méně se hýbá. Psa nicméně pořídí kvůli Benovi, aby nebyl tak sám. Ben dá psovi jméno Elvis a třikrát denně s ním chodí ven. Večer pak spolu často sedí na zahradě, Elvis s ušima nastraženýma hledí k vrátkům, Ben ho jednou rukou objímá a tiše na něj mluví.
Jednou se Ben za úplňku probudí uprostřed noci a usoudí, že už musí být ráno. Dům je tichý a temný. Ben dá vařit vodu na čaj a téměř neslyšně mlaskne na Elvise. Ten se zaraduje tak silně, že vyskočí a uhodí se hlavou do stolu. Olízne Benovi obličej a hystericky zakvílí. „Jdeme, kámohochu, už jdeme.“ A vyjdou brankou a opuštěnými ulicemi do parku, i Elvis vypadá trochu zmateně, že nevidí žádné jiné psy, a neustále se na Bena tázavě ohlíží. Všímavá sousedka s insomnií Bena zpozoruje zpoza záclony a na náměsíčné dítě se psem upozorní policii. Dva policisté v uniformách pak Bena doprovodí domů.
„Bene,“ řekne matka, když policistům v županu otevře dveře. Elvis jí radostně vrazí čumák do rozkroku.
„Nebojte se, chlapec jen venčil psa. Chtěli jsme, abyste o tom věděli.“
„Děkuji,“ vzdychne matka a s hranou přísností zavrtí hlavou.
„Myslel jsem, že už je ráno,“ řekne Ben vzdorovitě.
„Pojď sem,“ vydechne matka zhluboka, jako by se probudila z hlubokého snu, a přitáhne si ho na hruď. Vplete mu své dlouhé prsty do vlasů a skloní k nim hlavu, aby k nim přivoněla, jako kdysi, když byl Ben ještě novorozenec a byl cítit tím omamným parfémem čerstvě narozených miminek.
„Ehm behm,“ odkašle si jeden z policistů. „Je čtvrt na čtyři.“
„Ano, půjdeme ještě spát, viď, Bene,“ usměje se matka. „A zítra ti koupíme do pokoje hodiny.“
„Ano, mami.“
Její župan vydává teplo a vanilkovou vůni pleťového krému, který matka užívá. Matka se usměje na policisty a lehce si poodhrne župan, aby si za tu nevděčnou noční práci taky přišli na své.
***
Jsou dny, kdy se Ben vrátí ze školy brzy, otec ještě po obědě u hulákající televize podřimuje v křesle a matka je v práci. Ben si v kuchyni nalije sklenici mléka, a pak se odplíží do matčiny šatny. Zkouší si její šaty a hedvábné prádlo, bižuterii, klobouky a boty na podpatcích. Čichá k jejím šatům, aby si znovu vybavil její vanilkovou vůni a teplou kůži. Maluje si ústa výraznou rtěnkou a vycpává si prsa. Cítí jakési zvláštní vzrušení, generované z větší míry možností, že ho matka přistihne, a on si bude připadat jako blbec. Elvis Bena pozoruje od dveří s hlavou položenou na předních tlapách.
***
Když se bratr vrátí z vězení, musejí mu do pokoje koupit nový koberec. Nikdo si nedovede vysvětlit, proč se po tak krátké době rozpadá na vlákna. Matka soudí na úpadek kobercového průmyslu. Otec myslí, že ho rozkousaly myši. Matka hystericky odpoví, že pokud jsou v domě myši, tak ona se stěhuje někam hodně daleko, a ať otec laskavě trochu přemýšlí, než otevře ústa.
***
Existuje fotka, na které jsou oba bratři společně coby chlapci. Stojí vedle sebe u zahradního grilu, Ben je malý, nemůžou mu být víc než tři roky, má vypouklé bříško jako africké děti a upřeně pozoruje svůj kus masa na mřížce grilu, David ho ze své výšky staršího bratra objímá kolem ramen a druhou rukou šťouchá grilovací vidličkou do kusu chleba.
V pozadí je vidět matka, má jednodílné modré plavky a pantofle na vysoké platformě, vlasy má mokré a kape jí z nich, asi se sprchovala pod zahradní sprchou, mává do kamery a usmívá se, je hezká, jak jinak, každá maminka je hezká, ale marná snaha, ústředním vizuálním bodem na fotce je Benovo bříško, je to kulaté Slunce na fotografii sluneční soustavy Benovy rodiny, Benovo bříško a pak ta linie spojující jeho oči a kus masa na grilu, fotografie má kompozici i skryté významy renesančních obrazů.
Oba kluci mají na sobě jen spoďáry a polobotky s ponožkami, ta fotka je pak ještě mnoho let zdrojem rodinných vtipů a povyražení. Otec na snímku chybí, s největší pravděpodobností drží v ruce fotoaparát on, hlava rodiny. Pohledná manželka a dva zdraví a vitální synové, zahradní idyla z dob, kdy byli lidé ještě pyšní, že mají rodinu. Snímek se překrývá s první Benovou vzpomínkou, ve které sedí otec v proutěném zahradním křesle s červenobílým pruhovaným polstrováním a kouří doutník, usmívá se, jako by právě dostal Oscara, a vypráví. Jeho páteř je ještě pružná a pohyblivá, klouby bez otoků a bolestí, je to pohledný třicátník, který jen v koutech nepatrně začíná plešatět, ale ženy se za ním pořád otáčejí. Doutník v jeho ruce na pozadí letní oblohy připadá malému chlapci obrovský, jako vzducholoď.
„A víš, jak se říká, nikdy se neptej, komu zvoní hrana?“ směje se a píchá přitom do vzduchu doutníkem. „Tak já jsem se ptal vždycky, protože když někomu zvonila hrana, znamenalo to, že budu ministrovat na zádušní mši a dostanu nějaký drobný, za který si budu moct koupit svůj oblíbenej obrázkovej časopis. Pohřby, svatby a křtiny, to byly příležitosti, kdy jsem si mohl něco vydělat. A už ve dvanácti letech jsem přesně věděl, kdo je ve farnosti velkorysej a kdo je škrt. Pak jsem ale pana faráře v sedmý třídě ranil, protože jsem mu řekl, že s ministrováním končím, že budu radši chodit stavět kuželky, protože kuželkáři víc platí… A pan farář mi zklamaně řekl, že si myslel, že ministruju úplně kvůli jiným věcem…“
A otec se směje nahlas s otevřenými ústy, matka se taky směje, „že jsi nezůstal u těch kuželek radši“.
„Kluci, hlídáte to maso?“ zvolá otec a kluci snaživě kývají, ano, ano, oni maso dobře hlídají!
Ben je trochu zmatený, protože neví, co je to ministrování ani hrana, stejně jako neví, co znamená, když matka nějaké sousedce polohlasně prozradí, že Brandnerovi „čekají rodinu“. Jakou rodinu? Kde na ni čekají? Ta kódovaná řeč dospělých! Těší se, až mu k ní jednou někdo poskytne šifrovací klíč, ale ještě v dospělosti má často pocit, že vůbec neví, o čem je řeč, když s lidmi mluví.
Pořád si ale dokáže vybavit vůni těch plátků krkovice na grilu. A jak to zasyčelo pokaždé, když z masa ukáplo sádlo na žhavé uhlíky.
***
Když se David vrátí z výkonu trestu, je ho všude plno. Pořád stojí u otevřené lednice a něco jí nebo pije. Mluví nahlas a příliš zblízka. Spát chodí brzy po večeři. Domácí telefon teď pořád vyzvání, Davidovi volají staří kamarádi a chtějí se s ním vidět, ale David se zdráhá s nimi mluvit, chce začít úplně znovu. Udělá záchranářské přijímací zkoušky k hasičům, ale pak se přijde na jeho záznam v trestním rejstříku. Zaměstná ho otcův přítel, který provozuje autoservis a dobře ví, že je David hodnej kluk, kterej by mouše neublížil. Když David přijde z práce, vždy dům provoní motorovým olejem. Matka si stěžuje, ale Benovi se ten pach líbí, připadá mu mužný.
Když poprvé pořádně nasněží, David vytáhne ze sklepa sáně. Ben moc nadšený není, přece jen už je mu třináct a sáňkování je spíš pro malé děti. Pak ho ale David přemluví a jdou spolu na svah. Ben se ani neobtěžuje se pořádně obout, na teniskách se mu pořád rozvazují tkaničky a za jazyk padá sníh. Celé odpoledne spolu jezdí, jsou to velké staré sáně rohačky, takže se na ně oba krásně vejdou, i mohutný David. Elvis jim cestou dolů běhá před saněmi a nepříčetně štěká a oni na něj křičí „uteč, ty blbštajne“, a musejí manévrovat, aby mu nepřejeli tlapky, dole pod svahem se všichni tři válejí ve sněhu a jsou šťastní. Do kopce pak za Elvise přivážou prázdné sáně, Elvis neochotně táhne a chvílemi se zastaví a vyčítavě se na ně ohlíží.
„Chyběls mi, bráško,“ pronese David mimochodem, když se na vrcholu kopce vydýchává, a letmo Benovi položí ruku na rameno.
Ben prochladne a sáňkování odstoná. V noci se s horečkou posadí na posteli a pozoruje, jak venku sněží. Na stromy přes den napadal sníh, který při oblevě roztál a pomalu odkapával z větví. Pak zase začalo mrznout a stromy na ulici vypadaly jako obalené sklem. Proti pouliční lampě to bylo zřetelně vidět, stejně jako sněhové vločky o velikosti lívanců. Když se ráno probudí, horečka je pryč, stejně jako sklo ze stromů. Nikdo jiný ho neviděl, nikdo Benovi nevěří.
„Ve sklepě je vlhko,“ poznamená David poté, co zaklidí sáně. „Větráte tam někdy?“
Otec ani matka nemají mnoho důvodů do sklepa chodit, je to sklad harampádí, které už nepotřebují, nebo nepoužívají, protože je ve sklepě: starý zahradní gril, lyže s vázáním kandahár (po kom, proboha?), lyže s vázáním massag, rybářské pruty a potrhaný podběrák, samorosty z kořenů napuštěné fermeží, dámský bicykl bez přehazovačky, ping-pongový stůl, krabice na klobouky plné mušlí, přepravky plné zaprášených zavařovacích sklenic, několik polámaných slunečníků, pár svatebních darů, porcelánové sochy jelenů v říji, které nikdy nevybalili z krabic. Na stěnách černá a bílá plíseň, uprostřed podlahy louže.
***
V tom roce, kdy se David vrátí z vězení, u otce propuknou první známky choroby, ztuhlost bederní páteře a těžká únava, která jako by neměla dno. Nohy má jako konve, klouby na něm bobtnají. Otec si nestěžuje, ale je malomyslný a nemluvný. Přespává teď v pracovně v přízemí, protože po schodech do patra už se mu špatně chodí. Televizi skoro nevypíná.
Matka se z práce vrací pozdě. Každý den se pohádá s Davidem, s Benem ne, na toho jen křičí, Ben totiž nikdy neví, co by jí na ten křik odpověděl. Snaží se ji uchlácholit nějakou rychlou a nevinnou lží, jen aby přestala křičet.
„Proč musím mít doma najednou tři puberťáky?“ běduje matka a máchá ve vzduchu rukama s čerstvě nalakovanými nehty.
„Schválně, kdy ti to dojde,“ odpoví David a otevře si pivo. „Jednoho jsi dohnala do vězení, druhýho k nemoci, co ještě chceš? Co máš přichystanýho na Bena?“
„Ty mlč, ty kriminálníku.“
„Ty jsi fakt chorá.“
„Chci kytaru,“ řekne Ben tiše a odejde z místnosti.
***
Bena pokoří brýle, jejichž nošení už se nemůže vyhnout. Už nedokáže předstírat, že bez nich vidí; nepřečte text na tabuli ani číslo přijíždějícího autobusu.
„Ty s tím naděláš,“ pokrčí rameny matka. „Brýle nosila spousta slavných mužů. A sexy.“
„Jo? Který třeba?“ zamračí se Ben. Obroučky jsou těžké a sjíždějí mu po nose dolů, takže si je pořád musí ukazovákem posouvat na kořen nosu.
Matka se zamyslí, zatímco David předstírá, že si čte noviny, ale potají se pochechtává.
„Který třeba?“ opakuje Ben.
Matka se nepřítomně dívá z okna.
„Mami?“
„Já nevím, muzikanti třeba. Ray Charles třeba, ne? Toho máš rád. Nebo Stevie Wonder.“
David smíchy vyprskne čaj do novin. Otci zacukají koutky úst.
„Mami?“
„Co je?“
„Víš, že jsou oba slepý?“
„No a co?“ pohodí matka hlavou. „Zná je celej svět. I ty jejich blbý brejle.“
„Já mám taky brejle,“ pronese nevýrazně otec.
„No právě,“ odvětí polohlasně Ben, který se už teď děsí toho, že by měl po svém otci zdědit i další dispozice, jako sklon ke kulatění bříška ve středním věku, závislost na televizi, padání vlasů a tu proklatou nemoc.
„Nemůžeš kruci vypnout tu televizi?“ křikne matka na otce a Bena napadne, že nikdy neslyšel, že by matka otci řekla křestním jménem, nebo nějakou zdrobnělinou, jakou se někteří partneři oslovují… vlastně musí chvíli přemýšlet, jak se otec vlastně jmenuje.
„Chci kytaru,“ řekne Ben do prázdna a odejde z kuchyně, kde se schyluje k další hádce.
***
„Vyprávěj mi o krimu,“ prosí Ben bratra a David se zdráhá, ale pak se nechá přemluvit, vypráví mu o těch ztracencích, co se z vězení už nikdy nedostanou, protože venku nedokážou fungovat, že první, co udělají, když vyjdou na svobodu, je loupežné přepadení benzínky nebo večerky neboli elpaso, že některý kluci volně přejdou do kriminálu rovnou z diagnosťáku, to byl třeba Pako a Mako, kteří zkušeným okem postřehli auto se zapomenutými klíčky v zapalování hned před nádražím, když vystoupili z vlaku cestou z diagnosťáku, „Jak krádež? Dyť jsme ho neukradli! Jen jsme se povozili po městě, dokud nedošel benzín, i klíčky jsme nechali v zapalování, to přeci není žádná krádež!“, dostali šestnáct měsíců natvrdo, teď už byli plnoletí. Když pak vyšli z kriminálu, měli oba záznam v rejstříku na pět let a se záznamem je nikdo nezaměstnal.
„A může se stát, že se ve vězení octne dejme tomu úplně nevinnej člověk? Třebas omylem, nebo nespravedlivým rozsudkem?“
„Tak stát se to samozřejmě může,“ pokrčí rameny David a pohladí si břicho. „Jasně, že máš líný soudce, kterým se nechce zpochybňovat důkazní řízení… a když to vypadá, že to nějak bylo, tak to tak ve skutečnosti taky tak bylo… Ve skutečnosti to není jako v televizi, kde nějakej upatlanej soukromej detektiv nachází různý zapomenutý důkazy a nakonec všechny strašně překvapí, kdo ten zločin vlastně spáchal. Ve skutečnosti jsou v krimu samý sígři. Ne vždycky jsou tam za to, co spáchali, ale můžeš si bejt jistej, že někdy něco spáchali.“
„To je ale hrozná beznaděj,“ řekne Ben.
„No jo. Nikdo nikdy netvrdil, že je svět spravedlivej.“
Ben nic neříká. Sedí na své posteli a kouká si na ruce, které má opřené o pokrčené nohy. Ve škole pak machruje slovy jako krim, elpaso a mařenka, to je maření úředního rozhodnutí, vole, a u kluků, kteří si jeho argot brzy osvojí, si získá trochu respektu. Na holky ale dojem neudělá, mají o něj úplně stejný zájem jako dřív, to znamená nulový.
V noci se Ben budí trhnutím, často se mu zdává, jak jde lesem nebo po lávce přes propast, opatrně našlapuje, pak ale udělá jeden chybný krok, uklouzne, a pak nekonečně dlouho padá, padá tak dlouho, dokud nevykřikne a neprobudí se zpocený. Chvíli vyděšeně hledí do stropu, a když se mu dech zklidní, masturbuje až k bolesti. Noční ulice je tichá, Ben leží na posteli až do rána s očima dokořán.
***
„Ahoj,“ řekne ta holka, když jí Ben otevře vstupní dveře. Je hubená, má kostnaté a dlouhé ruce a nohy a zrzavé vlasy.
„To jsem si teda myslel, že má David lepší vkus,“ pomyslí si Ben a nahlas řekne: „Čau.“
Jmenuje se asi Sára, Ben se neobtěžuje si jméno zapamatovat, rychle se zdekuje do svého pokoje, zatímco David a ta holka v kuchyni jedí bábovku.
Ta škvíra v přepážce mezi jejich pokoji už tam byla, Ben ji jen svým nožem jen trochu rozšíří, takže mu teď umožňuje výhled přímo na Davidovu postel. Ta holka má ty svoje dlouhý nohy roztažený celou dobu do praku, holka dělá ach ach, David pohybuje zadkem nahoru a dolů a opakuje „já tě voprcám“, Ben ještě chvíli sleduje, jak se bratrovi na rameni pohybuje tetování s kolibříkem, co si přinesl z vězení, a pak trochu zklamaně opustí svou pozorovatelnu, je-li tohle všechno, pak mu připadá celý to divadlo kolem sexu trochu přestřelený. If this is heaven then baby I don’t wanna know hell.
„Pich byl?“ volá za nimi ze schodů, když David tu holku vyprovází z baráku. Holka se zachichotá a David bratrovi pohrozí pěstí.
„Úkoly máš?“ zařve.
„Nedělej mi matku,“ odsekne Ben a zavře se do pokoje.
***
Nikdy se úplně neobjasní, jak se stalo, že Elvise přejelo auto. David často nechával vrátka na ulici pootevřená, matka ho na to upozorňovala a zlobila se. Je taky ale možné, že si Elvis otevřel sám, chytrý byl na to dost. Když slyšel popelářské auto, byl nepříčetný. Běhal kolem plotu tam a zpátky a štěkal tak zběsile, že přišel o hlas. Toho dne pes za popeláři vyběhne na ulici a vletí jim přímo pod kola. Ben je zrovna ve škole, a samotnou nehodu tak nevidí, ale když se pak odpoledne blíží k domovu a vidí na silnici krev, začne hned volat Elvisovo jméno, křičí ze všech sil, ale to slovo mu ztuhne v krku a úplně mu slepí hlasivky, „Elvisi, Elvisi,“ šeptá, ale pes se neozývá a neběží mu naproti.
Ještě je napůl dítě, a dokáže tak Elvise oplakat a truchlit za ním. Večeři nejí, a pak rozmlátí rádio, které si kdysi přinesl z bratrova pokoje. Provzlyká se ke spánku, druhý den ještě brečí, když ho nikdo nevidí, a pak už je mu prostě jen smutno. Poprvé si ohmatá stěny prázdného kvádru, který tu zůstane po těch, co odešli.
„Chci kytaru,“ opakuje a David, který má výčitky svědomí, mu koupí první lacinou akustickou kytaru.
***
Kytara skoro přehluší hluk hádek, matčina stále se zvyšujícího staccata i hlasité bobtnání otcova těla, přetékajícího přes opěradlo židle. Přeruší i zvukový smog permanentně puštěné televize z obýváku. První hodiny jsou čistá bolest, géčko Benovi způsobuje křeč zápěstí, prsty má otlačené, na některých má puchýře. Druhý den už svede vybrnkat Knocking on Heaven´s Door a Ring of Fire, hraje jako o život, až na zdech pokoje vyrazí rosa.
***
„Protože je příliš brzy. Ještě na to nejsme připraveni,“ řekne David váhavě.
„Vy na to nejste připraveni, a proto to dítě zabijete?“ zeptá se nechápavě otec.
„To není dítě, je to součást jejího těla, a ona má právo se rozhodnout, jak sama uzná za vhodné.“
„Aha,“ řekne otec stejně nechápavě.
„Tak ty jsi teď feminista, jo?“ zašklebí se matka. „Nebuď směšnej.“
„Nemusel jsem vám vůbec nic říkat,“ pokračuje David. „A neměl jsem.“
„To jsi teda neměl,“ procedí matka. „Taková nezodpovědnost.“
„Jakápak nezodpovědnost?“ opáčí otec. „Vražda to je. Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne. “
„Pámbíčkáři. Myslel jsem, že u vás najdu víc pochopení,“ vydechne rázně David a vstane od jídelního stolu tak prudce, až převrhne plechovku s pivem.
„To teda nechápu proč,“ odpoví matka.
***
Následující den David odejde z domova, má jen jednu tašku s oblečením a motocyklistickou helmu.
„Hele, máma!“ vykřikne otec z křesla před televizí, a skutečně, matka na obrazovce mluví příjemným, hlubokým hlasem, jako by ji někdo nadaboval.
„Euthanasie v moderní společnosti přeci není zapotřebí. Máme k dispozici dostatečné množství medicínských prostředků i zařízení, abychom dokázali nechat naše blízké umírat důstojně a bez bolesti,“ říká matka a usmívá se do kamery jako člověk, který nic jiného než laskavost nezná.
„Dobře to říká, viď?“ řekne otec a protáhne bolavé paže. „Jako by to ani nebyla vona.“
„Táto, já odcházím.“
„Protože dřív nebo později to je na každým z nás,“ pokračuje otec. „Jak umřeme? Důstojně? S lidmi, kterým na nás záleží? Nebo opuštěný, sami, v nemocnici, v prochcaný posteli a bolestech?“
„Táto? Slyšel jsi mě?“
Otec mlčí, jednou rukou si masíruje bolavé koleno. Ben sedí na schodech. Má chuť střílet po bratrovi kusy modelíny z flustrubky jako po klucích a hlavně holkách ve třídě, ale na to, že ho bratr opouští a nechává ho tu znovu s rodiči samotného, mu to připadá příliš směšné.
„Nic mi neřekneš? Nic mi nepopřeješ? Nerozloučíš se?“
Otec mlčí.
„Ahoj, bráško,“ otočí se na Bena, ale ten se zarytě dívá na schody obložené kobercem v barvě plnotučné hořčice. „Víš, kde mě najít, kdybys mě potřeboval.“
„Smrt je mír,“ říká matka na obrazovce a usmívá se jako Matka Tereza: „Pro nás je výhra, když člověk zemře klidně, obklopený svými blízkými. Není to jen smutek, většinou ani radost, ale radostné momenty se ve smrti často najdou – úleva pečujících, že to zvládli, že už se zemřelý netrápí, uvědomí si, co pro ně vlastně znamenal a začnou na něj vzpomínat v dobrém…“
„Máma kvůli tobě každou noc brečela!“ vykřikne otec.
David za sebou zabouchne domovní dveře. Otec v křesle tiše pláče, ale není to slyšet, protože huláká televize.
***
Matka vždycky nepracovala v hospicové péči, vždyť to ani v oboru, který zažíval takovou konjunkturu až v několika posledních letech, nebylo dost dobře možné. Matka přišla do města a vzala si pohledného otce, stavebního inženýra, to by samo o sobě mělo stačit k závisti všem, kteří na rozdíl od ní zůstali v té díře, kde se narodila. Říká jim, že je učitelkou, to je hezké, respektu hodné povolání; ve skutečnosti ale nemá potřebnou kvalifikaci a pracuje jako vychovatelka ve školní družině. Tím se ovšem nikde nechlubí, ačkoliv má svou práci dokonale zvládnutou. Děti může vzít na výlet klidně přes celé město, tak dobře ji poslouchají. Dokonce je tak benevolentní, že jim dá rozchod, na pět minut, aby si mohli u stánku koupit limonády a žvýkačky.
„Posledních deset, devět, osm, sedm…“ začíná odpočítávat.
„Vždyť to byly teprve dvě minuty,“ namítne její mladší, nezkušená kolegyně.
„Ale prosím tě,“ odpoví matka, „snad si nemyslíš, že to poznají?“
A děti už se poslušně řadí do dvojstupu, jen Fernando se ještě u okýnka dožaduje gumového hada.
„No tak, Fernando, zrovna tobě by prospělo si místo půl kila cukru dát dvacet dřepů,“ řekne posměšně matka a všechny děti se smějí. Tlustý Fernando se zařadí do dvojstupu a má na krajíčku.
***
Obory, které mají nejperspektivnější budoucnost: umělé oplodnění, ošetřovatelství a domácí a paliativní péče, v tomto pořadí. To matce prozradil otec jednoho chlapce z družiny, po rychlé a hlučné sexuální výměně na předním sedadle jeho služebního sedanu. Byl radou na ministerstvu zdravotnictví a řekl jí, že ji, cituji, doporučí na mnohem perspektivnější místo, když mě dobře přeblafnete, paní družinářko. A k přeblafnutí je matka – kromě pečovatelských sklonů – zřejmě disponovaná dobře.
Získá místo administrativní síly v nově zřízeném hospici. Má ostré lokty a vlídnou tvář, příbuzní pacientů a následně pozůstalí její taktní a empatické služby oceňují. Když ředitel hospice náhle onemocní rakovinou slinivky a stane se pacientem vlastního zařízení, není na místo nového ředitele vhodnější kandidát než právě matka. O bývalého ředitele se sama stará až do samotného konce, je to velmi dojemné. Ben přitom tráví dny v osamění v jejím šatníku nebo v bratrově pokoji, zatímco otec se sám pomalu propadá do bezmoci. Ben se naučí vařit jim večeři; střídá míchaná vajíčka s topinkou a nudle s mákem.
„Já už ty nudle nemůžu ani vidět,“ řekne jednou u večeře a zřetelně cítí, jak se mu rozžvýkaná hmota hltanem vrací do úst.
„Já taky ne,“ kývne otec a usměje se. „Spláchni to do záchoda, chlapče. Ne, že bys byl špatnej kuchař, to neříkám, jen se to přejí.“
„Vždyť já vím, že je to hnusný, tati,“ zasměje se Ben a s úlevou odnese oba talíře. Jejich obsah s mlasknutím dopadne do koše.
„Tos neměl dělat, máma to najde a bude zle. Řek jsem ti, ať to hodíš do záchoda.“
„No a co,“ usměje se Ben spiklenecky.
Otec tázavě zvedne obočí a přivře oči. „No a co, viď. Jsme velký chlapi, nepotřebujeme ničí souhlas.“
„Bude zuřit,“ řekne Ben a směje se od ucha k uchu.
„Bude,“ pokývá hlavou otec. „Vzpoura!“
„Vzpoura na lodi Bounty!“
Otec pak sáhne do peněženky a pošle Bena pro pizzu a pivo. Hltají dílky pizzy se salámem a feferonkou, jako by několik měsíců hladověli. Pak mlčky sedí v křeslech a popíjejí pivo z láhve, dokud nepadne tma.
„To má bejt takhle hořký?“ zeptá se pak Ben. „To pivo?“
Otec pokývá hlavou.
„Jojo, pořádný pivo je hořký jako smrt. Pojď, půjdem spát, než se vrátí máma.“
***
Dlouhé večery, kdy s otcem z verandy pozorují, jak soumrak zaléhá krajinu jako opilý sedlák gauč. Ben brnká na kytaru, popíjejí pivo, a dávají pozor, jestli nezaslechnou klíč ve vchodových dveřích. To pak láhve rychle schovají ke stěně za gril. Matka skopne boty, naleje si v kuchyni sklenici vína a přidá se k nim, bývá tak unavená, že ani nemluví, a tak spolu to jedno léto stráví na verandě bezkonfliktně, v mlčenlivém porozumění. O těchto večerech mívá Ben krátké záchvěvy naděje, že možná nezešílí, že stačí takhle společně mlčet a všechno bude dobré.
***
A pak může Ben dům opustit, je to dočasné, ano, ale odchází na školu na opačné straně země, vlakem to tam trvá 4 hodiny, je to dost daleko, aby byl od pekla své rodiny izolovaný, izolovaný tak dobře, že se mu občas dokonce zasteskne. Taky má výčitky, že tam otce nechal samotného, pro pivo si sám nedojde a matka mu ho nepřinese. Domů se vrací jen na vánoční a letní prázdniny, i když poslední rok si o prázdninách spíš přivydělává brigádou v nádražním depu a domů se chodí jen vyspat.
Při poslední návštěvě už je táta v nemocnici a říká Benovi, ať za ním nechodí, že nechce, aby ho takhle viděl. Ben si pořád myslí, že se stane zázrak.
***
Když Ben přijede na otcův pohřeb, je doma nezvyklé ticho. Matka je vážná, ale nepláče. Nemluví, aby nebylo poznat, jak špatně artikuluje. Na stole v kuchyni stojí skoro prázdná láhev vína.
David v otcově dílně opravuje sekačku na trávu.
V koupelně je nový šampon na vlasy z ovesným extraktem, Ben si ho naleje do dlaně a do nosu ho uhodí vůně naškrobené cejchy na obrovské duchně, pod kterou spával na letním bytě u řeky, uhodí ho vůně bělostné košile, kterou měl na sobě při prvním přijímání, držel v obou rukou svíci, takže se nemohl ohnat po Egonovi, který ho zezadu šťouchal svojí svící a ptal se „hádej, čím tě píchám?“ a Ben jen mezi zuby procedil „počkejtybuznojaktinatrhnuprdel,“ dívky měly bílé šaty, chlapci čerstvě vyprané a vyžehlené bělostné košile a všechny voněly přesně takhle, jako ten ovesný šampon. Ale moment, vždyť Ben nikdy u prvního přijímání nebyl, do kostela nechodil, jen na Vánoce, to byl přeci jeho otec, kdo žil čilým životem ve víře, alespoň jako dítě. Jak mohl vědět, jak voněla otcova košile při prvním přijímání?
„Máš úplně červený oči,“ řekne David.
„Dostal se mi do nich šampon,“ odpoví Ben.
„Ty jsi pako. Kolik ti je?“
„Sedumnáct,“ špitne Ben.
„Dyť já vim. Oblek máš?“
Ben pokrčí rameny, oblek nemá, kde by ho vzal?
„Nějaká košile bílá a černá kravata tu po tátovi bude asi,“ řekne David nerozhodně.
„Jeho oblek ti asi nepadne, leda jestli… Panebože,“ vzdychne a vloží si obličej do dlaní. „Jak má člověk vědět, jak pochovat svýho tátu?“
Ben si pomyslí, jaké je v domě nesnesitelné ticho, ale pak začne matka dole v kuchyni zvracet.
Autorka ilustrácie: Zuzana Fejerčáková
Bianca Bellová je česká prozaička, autorka siedmich románov a troch poviedkových zbierok. Jej najznámejší román Jezero získal cenu Magnesia Litera za knihu roka, Cenu EBRD za literatúru a (v anglickom preklade) Literárnu cenu EBRD a bol preložený do 25 jazykov. Jej posledná kniha – zbierka poviedok Dvaadvacet fragmentů – vyšla v septembri 2025.
Autorka fotografie: Rozálie Prachařová
