Ticho nemám rád. Neděje se, prostě jen je. V tichu se zastaví halekající svět kolem a probudí prostuduché prázdno. Řve tak možná nudou a netknutým chaosem. Obvykle jsem jako pátrající netopýr, který má uši nastražené, aby se neztratil. V tichu jsou mi ale k ničemu. Těžko pak hledám směr. Slyším maximálně sebe, své myšlenky a bzukot lednice. Ani jedno se nedá vypnout, natož poslouchat.
Před tichem jsem dlouho hledal schovku. Abych mu utekl. Někam, kam ticho nesmí, kde neexistuje. Kde z něj mají lidé taky strach, ale vědí, jak ho přehlušit. Kde o tichu nemluví, protože mu nemůžou přijít na jméno. Po letech jsem našel rádio a v něm partu lidí, co ticho přejmenovala na „palmu“. Fakt, nekecám. Mezi mikrofony jsem se proplétal už jako dítě, ale tenhle krycí název mi tehdy zamlčeli. Když to člověk slyší, zapochybuje, jestli by neměl schovku hledat dál…
Přesto jsem tu skončil. A k mé smůle i tady tu a tam někdo stejně „palmu“ zmerčí. Ta mrcha nikdy nenašlapuje potichu, vždycky do studia vtrhne jako uragán. Mikrofony sice uchrání molitanové vindšusy proti větru, ale vysílání ten smrtící poryv skolí, sfoukne a utne během mžiku. Už nevydá ani hlásku. Aby k tomu došlo, stačí málo – technik se opře o šavli na pultu a pošle signál takzvaně do zdi. V tu chvíli křičí z reproduktorů leda tak totální… ticho.
Šéfredaktor pak dotyčného řádně zpucuje, že ztropil „palmičku“. Když si do pár vteřin omylu nikdo nevšimne, je z toho pořádná „palma“. Tím stupňování končí, delším vypádkům už říkáme standardně průser.
Ticho je prostě chyba, však to slyšíte. Dutá, černá díra, která všechno pohltí. Není v ní nic.
Zvuk takový není, vždycky má co říct. Umí naštvat, ale i pohladit. Je to neopakovatelný moment, vzpomínka. Jako má první na rozhlas. Slyším tátu, jak mě jako dítě ponouká, ať pěkně pozdravím, když potkám někoho cizího. Skáčeme do kabinky rozhlasového páternosteru, až podlážka kabinky jemně zaskřípe. Líně se vznášíme mezi patry a soukolí nad námi zpovzdálí tlumeně klape, jak neunávně táhne za jeden provaz. Míjíme mezanin, z jídelny opodál se ozývá řinčivý souboj kovových nožů s porcelánovými talíři a nerozluštitelný halas hladových krků. Ve druhém patře vyskočíme na linoleum. Podrážka se nepřilepí, nemlaskne, jen mírně klapne. Kroky se vzdalují. Za chvíli budou zprávy.
Tohle nejde vyrýt do desky, tohle se vepíše do vás. Slyším cvrkot cikád pod borovicí na dovolené u jadranského moře. Pištění kondenzátoru prastaré chladničky, do které si děda chodil o půlnoci pro jogurt.
Nic z toho už není, zbyly mi jen zvuky. Bez nich je jen ticho. Žádné vzpomínky.
Jen já.
A teda ještě můj tinnitus. Tenhle frajer mě po nocích zásobí nevyřešitelným rébusem, zda v levém uchu tuším upalující proud krve cévními dálnicemi na mých vlastních lících, hukot poškozených nervů, anebo naše šedesátiletá sousedka – chudák – nemůže dospat a ve čtyři ráno vážně začala vysávat.
Někdy zvuky proklínám, to když sousedka vysává doopravdy a její voříšek jí začne hlasitě radit, jak na to. Ona mu nerozumí a dělá to patrně pořád blbě, takže jeho štěkot nebere konce. Ve snaze dovolat se spravedlnosti ho ale rádi podpoří jiní, takže najednou začnou kvílet všichni psi v domě. K tomu nesnáším brzdění vlaků ani úpění sirén. Natož řev lidí.
V rozhlasu mám klid. Páternoster je sice dlouhá léta rozbitý a táta už mě ke zdravení kolemjdoucích ponoukat nemůže, ale proud zvuků linoucích se z reproduktorů ve studiu – nejlépe bez palmiček, palem i průserů – spolehlivě překřičí tinnitus i můj strach z ticha.
I když pořád jsem radši, když tu a tam vypadne vysílání než elektrický proud. Ješte víc než ticha se totiž pořád bojím tmy.
Autorka ilustrácie: Zuzana Fejerčáková
Matěj Skalický (32) je český rozhlasový novinár. V Českom rozhlase vyrástol, pracuje v ňom posledných 14 rokov. Od invázie Ruska na Ukrajinu vedie tým spravodajského podcastu Vinohradská 12. Vyštudoval politológiu v Hradci Králové a žurnalistiku v Prahe. Ako hovorí: „Na podcasty jsem si udělal doktorát a závislost.“
