Iva Procházková (1953) je jednou z mála českých autorek literatury pro děti a mládež, která je mezinárodně známá, a navíc také oceňovaná. Její prózy zaujaly na přelomu milénia svými sondami do života mladých ve fázi rané (časné) adolescence 11/12 a 13/14 let, kdy se dostávají do komplikovaných situací. Bývají spojovány s nemocí a smrtí blízkých, se selháním rodičů, se společenským odosobněním, ekologickou katastrofou, s hledáním identity. K tomu procházejí zrychleným fyzickým a psychickým vývojem, jsou zranitelnější a citlivější více než dříve, ovšem zároveň kritičtější k sobě a okolí. Její dětští puberťáci reagují různě. Někdy řeší situaci útěkem, jindy předčasně dospějí a přebírají role dospělých. Autorčiny knihy pro mladé čtenáře se vyznačují tím, že se v nich objevují kladní hrdinové, zodpovědní, čestní, empatičtí. Vzpomeňme na romány Soví zpěv, Tanec trosečníků, Nazí, Uzly a pomeranče. Také připomeňme, že v meziobdobí vytvořila např. scénář k filmové adaptaci svého románu Uzly a pomeranče, kterou v česko-slovensko-německé koprodukci režíroval Jiří Pokorný, její manžel. Film měl premiéru v roce 2019 a slavil mezinárodní úspěch. Rovněž přispěla do sbírky dvanácti povídek Kapuce od mikiny (2022), iniciované zásluhou sdružení Celé Česko čte dětem. V povídce Hedvičino ráno se zachycuje běžný den školního roku, znepříjemňovaný hodinou Základy společenské výchovy s obávaným učitelem.
Ve své typologii postav a v líčení prostředí si autorka již dříve vyzkoušela prvky sci-fi, antiutopie, alegorie, fantasy, zvířecí pohádky, přitom zápletky byly rázu civilního, mnohdy se zachycovaly mimořádné situace s potřebou zachovat chladnou hlavu a mobilizovat v sobě všechny životaschopné síly. Ovšem v posledních letech nejvíce soustředila svou pozornost na detektivky pro dospělé (např. na knižní cyklus Vraždy v kruhu), které jsou známé také zásluhou televizního zpracování. Zápletky objasňované pomocí astrologie s pověstným majorem Holinou našly ohlas také v Polsku. Řada detektivních titulů je přeložena do polštiny a na autorských čteních se těší velké pozornosti.
Společenská próza s pozitivním poselstvím
Džojo, jedenáctiletý hlavní hrdina v autorčině nově vydané próze, má rád své rodiče, váží si toho, co a jak profesně vykonávají, bere za své, čemu oni sami věří. Stávají se pro něj nositeli životních hodnot a přijímá je do svého důvěrného vnitřního prostoru. Líbí se mu, jak se tolerují a vzájemně podněcují a podporují. Džojovo zaujetí výtvarným uměním je inspirováno kamarády (jedná se o grafity, streetarty – také si vytvořil svůj tag v podobě dvojitého D se šipkami nahoru a dolů), je podporováno maminkou a jejím učitelem malby panem Kosatkou. Džojo znamená v esperantu „Radost“. Rodiče se seznámili v kurzu esperanta. Jméno a jeho nositel jedno jsou. Chlapec neztrácí schopnost přenášet dobrou náladu, vstřebávat podněty ze svého okolí. V pubertě se jedná o překotné vnitřní dění, trochu tajemné, paralelní s novými pocity, s momenty fyzicko-psychického napětí. Někdy si v průběhu čtení pomyslíme, není-li tato sonda do života prepubertálního chlapce určena spíše dospělým než dětem, není-li více inspirující např. pro učitele umění. Džojovo hledání identity se totiž děje také zásluhou divadla, v němž účinkuje tatínek, škola, která podporuje kreativitu rodičů, zvláště maminky s výtvarným talentem. Umění rozšiřuje možnosti komunikace, pomáhá vžívat se do obrazného zobrazování světa a životních situací.
Autorka se ve svých prózách vrací k tradičním lidským hodnotám s tím, že spíše problematizuje literární výpověď o individuálním prožívání jednotlivce. Nenápadně posouvá hranice v rámci vžitých žánrových vymezení. V centru pozornosti jejích próz stojí literární postava, simultánně se rozvíjejí zápletky. Ve vzduchu však stále visí něco nejasného, skrytého, neznámého, nikoliv však temného. Určité segmenty zůstávají dominantní: např. kladení otázek, které mohou být klíčové pro vzájemné generační porozumění, třebaže v dalších dějových fázích se mění optika aktérů. Džojovo vnímání tvorby učitele pana Kosatky, pro někoho podivína, pro jiného génia, prochází vývojem. V malířově mysli například ožívá příběh o věčném návratu i to, že se člověk potřebuje zklidnit a soustředit se, jinak si s ním proud života dělá, co chce. Džojo se již dříve snažil pochopit komplikovaný vztah své maminky k babičce, pozoruje osamoceně žijícího malíře pana Kosatku, k němuž dochází na hodiny kresby a zkraje nechápe zdroje malířovy tenze a dramatického napětí, přílivy emocí, které malíře brzdí a brání v dokončování děl. Chlapec je ve věku, kdy se sám hledá a uspořádává si své myšlenky, mění chování a jednání. Když zjistí, že také dospělí procházejí vnitřními krizemi, rozhodne se vědomě potlačovat svou zbrklost a rozlišovat, co je zapotřebí udělat ihned, neodkladně, a co se může upozadit.
Taťka, uznávaný překladatel a jazykovědec, mu již mnohem dříve navrhl vytvořit si „itinerář“. Džojo tomu říká „boďák“. U Procházkové nejde o nový motiv. Již v románu Uzly a pomeranče si maminka dělala uzly na provázku a její syn Darek její metodu převzal, aby nezapomněl na to nejpotřebnější a nejdůležitější – na svou handicapovanou sestřičku Emu, aby dovedl rozpoznat uzlové momenty a zvolil si pořadí úkonů, aby věci dostávaly řád, který ona především potřebuje.
Přátelství jedenáctiletého chlapce s malířem Kosatkou, který umělecky vedl již jeho maminku, se formuje v době, kdy malíř dostal nabídku vytvořit pro proslulé exilové curyšské nakladatelství nové ilustrace ke knize Bohatství starověku, obsahující soubor mýtů a eposů. Starý muž a chlapec se stávají až archetypální dvojicí. Oboustranně jsou si potřební. Nakonec vše vyúsťuje v nečekané propojení a funkční spojení. My sledujeme povlovné vstřebání kulturních, antropologických a duchovních vjemů, které se pro Džoja stávají formotvorné. Jednoho dne, kdy přišel na hodinu k panu Kosatkovi, zastihne malíře, jak až zběsile nahazuje na plátno své nápady a výsledky záhy likviduje. Zdálo se mu, že nedovede výtvarnými prostředky a imaginací vyjádřit tu nekonečnou hloubku bolesti, kterou pociťuje po tragické smrti své ženy. Okolnosti se nedovídáme přímo. Džojo si musí některé věci poskládat v mysli a dojít k zjištění, že jsou umně vpleteny rovněž do malířových obrazů starověkých mýtů.
Neméně významný je pro chlapce neznámý pocit při sbližování s dívkou, která se mu líbí. Džojo si nechce připustit, co všechno jej znepokojuje a zároveň povznáší. Hledá opěrné body, což se v textu projevuje v pásmu vypravěče. Ich – forma se kombinuje s vyprávěním ve 3. osobě (jako výpověď toho, kdo je svědkem/účastníkem určité situace). Téma je nanejvýš osobní: chlapecké dospívání s hledáním svého místa, vypořádávání se s první láskou, kterou získá a brzy ztrácí. V románu najdeme mnoho zamyšlení a rovněž evokuje řadu otázek, které se dotýkají problematiky určitých psychologických konstant a ty se podílejí na životní rovnováze a mění obsah pojmu identita v rozdílných myšlenkových kontextech. Text je plný nedětských úvah a postřehů o životě.
Literární jazyk Ivy Procházkové
Poselství v prózách Ivy Procházkové bylo vždy více vrstevnaté, podávané ve výrazném literárním jazyce, který napomáhal sledovat děj a vedl k hladkému porozumění textu. Džojovy příběhy jsou natolik prostoupeny mnohými náročnými tématy, že mohou ztěžovat čtení. Komu imponují živě vedené dialogy s hovorovými, někdy až slangovými prostředky a expresivními slovy, s použitím anglických slov a zkratek, v syntaxi někdy s použitím až krátkých, úsečných jednočlenných vět, ten naopak bude potěšen. Jedenáctiletý čtenář v nové knize může najít jazykové hry a občasné novotvary. Hovorovost jde u Procházkové ruku v ruce s neobyčejně bohatou expresivní slovní zásobou, a to jak v lexikální úrovni, tak při tvoření slov. Džojo si zvykl na řadu hlášek, které slyší od různých lidí každý den aspoň desetkrát. Většinou ve formátu: „Že jo, Džojo? Jojo, Džojo. Občas taky: Týjo, Džojo!“ (s. 13). Z dalších přezdívek uveďme, že např. mamce říkají společně s taťkou „Liška“ (její vlastní jméno je Eliška). Ve škole se ujaly přezdívky, které většinou také vymyslel Džojo. „Hlava“ je přezdívkou oblíbené učitelky známé hláškou: „to mi hlava nebere“, zato mírná učitelka výtvarné výchovy, která v hodině předčítá příběhy ze světových bestselerů a zásadně nosí šálu s tygřím vzorem kolem vrásčitého krku, si vysloužila přezdívku „Tygřice“. Džojova nová spolužačka Agáta je pro oba „Umělou inteligencí“. Musí s ní sedět ve stejné lavici, protože přišla do třídy později, v průběhu školního roku. Zdá se, že Agáta všechno ví a všechno zná. Její tetu, u níž přechodně bydlí, si Džojo v duchu nazve „Bodybuilderkou“ (ve významu „frontendová inženýrka pro umělou inteligenci“). Poznali se, když na výzvu třídní byl pověřen předávat spolužačce zadávané školní úkoly.
Na jedné straně se přezdívkami postihuje osobitost a směřování k obraznosti, na druhé straně se jedná o psychologickou zkratku a smysl pro vtip a humor. Naopak: vulgární slova nejsou nikdy ani vyřčená a ani napsána. Pouze se pomyslí. V písemné fixaci stačí první písmeno a zbytek je vytečkován. Slova se rychle odhadnou. Děje se tak protože maminka prošla děcákem, kde je slyšela na každém kroku a znala snad sprosté slovo od každého písmene abecedy. Jinde se slovy nešetří a graduje se jimi např. obdiv k učitelce: „Hlava je super, bezva, cool.“
V deseti kapitolách označených písmeny abecedy (od A po I) se pomocí mini abstraktu a klíčových slov v úvodu kapitol a následně v osobní výpovědi Džoja dovídáme, co všechno se může v poměrně krátkém úseku života chlapce přihodit. Dopředu můžeme prozradit, že hrdina je klaďas, nevyšiluje, neutíká z domu, je naopak intelektuálně vyspělý, umělecky a sportovně talentovaný, s neobyčejnou představivostí a zodpovědností, je přátelský a sociálně empatický, rozvážný, přitom žádný Mirek Dušín. Často je nesoustředěný, uvažuje chaoticky, chce dělat najednou sto věcí apod.
Návrat do lůna dětské literatury
Návrat Ivy Procházkové do literatury pro mládež usnadňuje autorčin cit pro současný mluvený jazyk nejmladší generace. Kdyby se opírala bůhví jak o odborné konzultace, stejně by do sebe jen tak snadno nevsákla slovní zásobu s příznakem hovorovosti a expresívnosti, s živým a názorným přirovnáním, frazeologismy, s používáním slangu, s originální obrazností a hyperbolizací. Nepostihla by osobitý způsob vyjadřování generace současných teenagerů. Tímto citem byla zkrátka obdařena. V monologickém vyprávění jedenáctiletého Džoja, které je vedeno v ich-formě, je zachován dětský aspekt, jenž vyniká přesností pohledu, smyslem pro detail, včetně senzualistické vzpomínky na brněnského dědu (otcova otce) i podivnou existenci pražské babičky zvané Říp, bývalé hippies, s níž měla maminka ve svém životě jen problémy. Ve vzpomínaných dialozích s dospělými, v zaznamenané přímé řeči, nepostrádáme ani aspekt dospělého. Text knihy je vystavěn na střídání subjektivizujících pasáží s objektivizujícími, nejednou vedených v promyšlených dějových liniích. V první linii je Džojo – protagonista a jeho vrstevníci Oscar a Agáta; ve druhé linii poznáváme Džojovy rodiče, prarodiče; ve třetí se ústřední postavou stává malíř Kosatka a jeho sbližování s Džojem. V novém autorčině románu se však podobně jako dříve dostáváme do děje „in media res“. Jen postavy se identifikují odlišně. Začíná se synekdochickým obrazem pavouka, který se objeví a zmizí, jako kdyby byl vytvořen AI, postupuje se od detailů dalších situací, viděných okem kamery tak, že míří k celku. Zděšením z virtuálního pavouka vše začíná a lanovou pyramidou podobnou pavučině se končí. Běžné jsou přechody mezi mimořádností a každodenností a řada událostí se dostává do nových příběhových konstelací zvolenou perspektivou. Dokonce někdy mají ráz historky, jindy hlášky, která vyhecuje. Je kumšt dostát svým povinnostem, vytvořit si „boďáky“ – uzly na pomyslném provázku z předcházejícího autorčina románu. Např. když za pobytu pana Kosatky v nemocnici přibývá starost o jeho kočky. Pociťujeme s Džojem nepojmenované napětí, neurčitost dění i atmosféru s hlubokým lidským jádrem. Zároveň si Džojo uvědomuje svá negativa, nejen nesoustředěnost, chaotičnost uvažování. Také podle jeho nejlepšího kamaráda Oscara by s tím měl něco dělat. Nezůstávat u slov. Oscar se například dal na jógu, aby zkoordinoval tělo a ducha.
Iva Procházková se vrací do české literatury pro děti a mládež po čtrnácti letech. Překvapí autorčino poměrně komplikované vyjadřování dospělých postav a ilustrace Barbory Kyškové (1954). Ty navazují na textovou část a možná v sobě nesou obrazotvorný potenciál, avšak přirozeně vyznívá spíše černobílá kresba. V barevných vstupech nebo výsečích zvolený výtvarný styl neumocňuje zážitky, naopak ilustrace vyznívají konvenčně, jindy ve výsledku připomínají karikaturu. Zvolené dějové situace nejsou klíčové, dokonce po nahlédnutí do knihy odvádějí čtenářskou pozornost. Kdo zná ilustrace B. Kyškové z knihy I. Březinové Útěk Kryšpína N. (2014), nebo viděl její ilustrace ke knize A. Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka (2013), uvědomí si, že klasické přístupy nemusí korespondovat s dnešní dobou. Vizuální podoba knihy 21. století zaznamenává výraznou změnu způsobu a formy komunikace a pokouší se měnit rovněž způsob recepce. Tady spíše dochází ke kontraindikaci.
Iva Procházková: Džojo, jedenáct a čtvrt
ilustrovala Barbora Kyšková
Albatros, 2025
Svatava Urbanová, emeritní profesorka Ostravské univerzity, literární historička a teoretička z katedry české literatury a literární vědy Filozofické fakulty OU, se zabývá současnou českou literaturou, kulturou a uměním, vztahem obrazu a textu, literaturou pro děti a mládež, regionální literaturou a sociologií literatury. Je autorkou řady knih a monografií (mj. napsala Figury a figurace, 2010; Dialogy Ivy Procházkové, 2012; S holokaustem za zády, 2018). Podílela se na vzniku antologie Současná slovenská literatura pro děti a mládež (2006), je autorkou kapitol o českých a slovenských dějinách literatury po roce 1945.
