Knížka Petra Stančíka Tři malostranští kostlivci, což je třicátý svazek zdařilé edice Pražské legendy vydávané v nakladatelství Meander, zaujme mladé i starší čtenáře jak textově, tak výtvarně. V paměti utkví, o čem se vypráví, neboť se odvíjí v modu „jako by“ a čtenář, který přistoupí na formu podání, není zklamán. Nejedná se o horor, převládá situační a jazykový humor, komické až groteskní výjevy jsou umocněny ilustracemi Galiny Miklínové, úspěšné filmové režisérky a animátorky. Vzpomeňme na její multimediální zpracování Šrutových Lichožroutů. Také ve Třech malostranských kostlivcích Petra Stančíka nás doprovázejí ilustrace od názvu na obálce po poslední stránku knihy. Vizualizace fikčního textového narativu vycházejí z individuálních referencí o postavách, které zásluhou Miklínové vyzývají čtenáře k indikování kostlivce. Posléze dovedeme rozpoznávat figury nejen podle kostry, a tomu odpovídajících velikostí kostí, ale také pomocí tvarů lebky a očních důlků. Výjev z dušičkového plesu na začátku knihy skvěle doplňují ovály s figurativními portréty účinkujících a nechybí celostránkové výjevy. Textová a vizuální složka se vzájemně doplňují a významově umocňují, přitom korunu všemu dává samostatně vytištěný a vložený Klíč k určování strašidel, připomínající rozvětvený rodokmen. Strašidla se člení na neviditelná, ale slyšitelná, se schopností uvést předměty do pohybu apod. Můžeme postupovat směrem označeným šipkou „ano“ i „ne“, a tak určovat, kdo kam patří nejen ze zúčastněných strašidel.
Spisovatel a výtvarnice dnes již patří mezi osvědčenou tvůrčí dvojici a jsou spoluautory dalších knih pro děti a mládež. Stačí si vybavit sedm dílů dobrodružné ságy H2O o partě kamarádů Hubertovi, Hugovi a Ofélii, kteří se v posledním svazku dostávají do prostoru AI stejně pekelného, jako je tomu ve fikčním narativním světě proslulých pražských strašidelných mýtů, legend a pověstí. Kdo si z téhož nakladatelství oblíbil Stančíkovy čtyři „legendy“ Faustův dům a díra do stropu (2022), rovněž ilustrované Gabrielou Miklínovou, znovu si přijde na své. Její představivost a výtvarná imaginace literárního narativu, schopnost vyplňovat nedourčená místa a stimulovat fantazijní představy čtenáře umocňuje Stančíkův osobitý humor.
Děj se odehrává v Praze a pohybujeme se na místech, která jsou známá také v jiných souvislostech. Začínáme na Hradčanech v Černínském paláci, kde nyní sídlí ministerstvo zahraničí a na přelomu října a listopadu, o Dušičkách čili v den svátků všech mrtvých, o půlnoci, na pověstném narozeninovém i smrtinovém plese hraběnky Henriety Černínové, se dějí nevídané věci. Hraběnka byla posedlá touhou mít stále nové a překvapivé střevíčky, přičemž byla nezvratně potrestána. Propadla peklu za rouhání se Pánubohu, za tanec v botkách z chlebové střídy. Po tanci se satanášem Belfegorem končí v pekle. Autor si neodpustil dovětek, že Černínský palác vstoupil do českých dějin neslavně. Mimo jiné byl sídlem říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha a Belfegor si s ním naposled zatančil v roce 1941. Dále se konstatuje, že satanáš jistě měl prsty také v tom, jak Jan Masaryk nešťastně vypadl z okna a zahynul.
Tři malostranské příběhy s názvy: 1. Rychlost až na kost. Příběh kostrouna Popraska; 2. Hřeb v leb. Příběh hnátníka Obásla; 3. Prodaná kostra. Příběh kostlivky Andělínky mají obrazotvorný potenciál v popisu situací i ve způsobu vyprávění. Můžeme je číst samostatně i souvisle, protože se postavy vztahově vyvíjejí. Na straně 15 stojí: „Nejdřív se vzájemně nesnášeli. Ač všichni kostlivci, každý vypadal úplně jinak: z Popraska bez ustání šlehaly plameny, Obáslovi v lebce klinkal hřeb a Andělínka si na hromádce hlíny uvnitř hrudního koše pěstovala divokou růži (byla totiž tak trochu parádnice)“.
Dovídáme se, že „Tihle tři kostlivci na Malé Straně strašili už bůhvíkolik staletí, ale poznali se spolu na plese u hraběnky Henriety. Ono má totiž každé strašidlo vymezený svůj strašicí revír, kteréžto území opouští jen výjimečně“ (s. 14). Stančík na blogu Meandru přiznává, že sám dlouhá léta bydlel na Malé Straně ve Šporkově ulici u Jánského vršku a tam se osobně poznal s hořícím kostlivcem, který každý pátek o půlnoci s velkou rychlostí projížděl kolem. Pádil nikoliv v kočáru, ale v kabrioletu. Šel s dobou. Andělínku také poznal osobně, neboť kdysi miloval hodně hubenou slečnu a ta ho při ztvárnění postavy inspirovala.
U Stančíka nechybí dozvuky toponymických pověstí pražských, rozpoznáme inspiraci a filiaci u dvou známých pověstí pověrečných (minuciózních). Ta třetí naplňuje všechny funkce literárního textu, avšak je spíše transformací s prvky aktualizačních variací známých a osvědčených postupů. Stančík vždy vypráví vtipně, lehce, jednoduše, přímočaře, v tvorbě pro děti se vyhýbá morbidním a metafyzickým zvláštnostem. Úplné prolnutí světa živých i mrtvých se však nekoná, navzdory vzájemné sympatii medika Dobroslava a kostlivky Andělínky, kterým hrozí přerůstání ve svazek manželský.
Z narativní fikce pražských pověstí, mýtů a legend čerpalo inspiraci mnoho českých autorů. Krátké historky o kostlivcích např. více než třicet let zaznamenával prozaik a publicista Josef Svátek a opatřil je názvem Pražské pověsti a legendy (1883, nové Strejčkovo vyd. 1917). U Stančíka však vyprávějí sami kostlivci své životní příběhy. Údajně se dali do řeči, slovo dalo slovo a oni si začali povídat o tom, jak se z nich vlastně stala strašidla. Začal kostroun Poprask, protože byl ze všech nejstarší (věk se pozná podle barvy, neboť hnáty hnědnou). Mohli bychom popsat místa, kde se pohybují, na kterém vyvýšeném místě se nacházejí, zda je prostor viděn okem kamery nebo panoramaticky. Málem se uplatňuje strategie mapy. Souběžně se nevylučuje strategie „cesty“, nazírané pohybem, tělesně, ztělesněním zkušeností někoho, kdo nás doprovází, prochází prostorem, lehce a přirozeně se nakládá s různými modalitami a modálními průniky, nechybí osudovost životní cesty nadlehčené jazykovým humorem, komikou, černým humorem, řadou slovních hříček, aluzemi a parafrázemi známých rčení, které v alternativních situacích posouvají významy do groteskní polohy. Mapování míst a orientačních bodů, kdy se spojuje obvykle palác s hýřivostí aristokracie, městský dům s obchodem, řemeslem a pomyslným bezpečím, hospoda s věčným pokušením žízně a herní vášně, nechává autor na představách čtenářů. Textovou část zřejmě ocení více kategorie od dvanácti let výše. Když kostlivec Poprask ukončil své povídání, zavdal rakvičku se šlehačkou. Tehdy ho napomenul hnátník Obáslo: „Netláskej sladkosti, zkazí se ti zuby a stejně ti to propadne skrze čelist na zem“. Poprask dodal: „Nepoučuj a pokračuj, teď jsi na řadě ty!“ (s. 22). Jinde se skvěle doplňují, stačí, aby se na sebe podívali „z důlku do důlku“ (s. 33) a už vědí své.
Po Andělčině svěření toho, co všechno zkusila, se její noví přátelé rozhodnou jednat. Dají si sraz u pomníku vojevůdce Radeckého na Malostranském náměstí, který zde sice dávno nestojí, ale zůstává místem posmrtné slávy, neboť generálův duch je věčný. Pohled z druhé strany se koná zásluhou „kvasipercepční“ zkušenosti: medik chtěl spáchat sebevraždu, neboť nesložil zkoušku z anatomie, po probrání se z bezvědomí a otevření očí prohlásí: „Nejhorší na smrti je, že mrtvý se nemůže zabít“ (s. 37).
Postupně poznáváme hrdiny. Nejdříve rytíře Popraska Hlomozila, jehož kamarádem se nečekaně stane obstarožný malostranský zámečník – kostroun Silvestr Obáslo, zabitý a prokletý svou nevěrnou manželkou Mladuší. Seznámíme se s chudobnou švadlenkou Andělínkou, která si ze srdce přála, aby si někdy ušila vlastní svatební šaty. Všechny spojil tradiční dušičkový ples plný strašidel, duchů a poltrgaistů (paranormálních zjevení). Něco je tradované, jiné je zřejmým subžánrovým mixem starého a nového, něco je staronové, jako je posedlost rychlou jízdou, herní vášeň, zaslepenost láskou, ženská marnivost a parádivost. Např. Andělínka byla velice půvabná a zaujala zkušeného lékaře Kalafunuse z Vlašského špitálu. „A i když Andělínka byla kost, víc se mu líbila její kostra“ (s. 30). Navrhl ji odkoupení nastojato a uzavřeli smlouvu o kostře budoucí. Dívce hned vysázel na dřevo třicet zlatek kostrovného a ta hned začala plánovat, jakou látku si zakoupí. Jenže na Malé Straně se vždy všechno „zdrbne“, a tak se brzy vědělo, že na doktora políčil zkušený malostranský ďábel Sakraholteciáš, co bydlí odnepaměti v dutině pod pražskými Zámeckými schody. Zastavil se v oblíbené hospodě, přisedl si k doktorovi a posléze začali metat kostky. Doktor hrál tak vášnivě, že nejdříve prohrál všechny peníze, pak tři pláště (plášť proti dešti, pak dvouplášťové zlaté hodinky) a nakonec též smlouvu o kostře budoucí: „Přežít se nedalo, a tak se podle smlouvy dívčina kostra po smrti stala pekelníkovým majetkem“ (s. 31).
Petr Stančík hravě nakládá s vlastními jmény a ta plní své účely ve fikčním textu. Nositelé se chovají analogicky. Pochopitelně, autor skrytě dává k dobru dvojitý přístup k ontologii a rozlišování mezi osobou a individuem, přitom si pohrává s teoretickými výklady o tom, že na jménech ve fikčních textech vždy záleží, protože křtem se spouští kauzální řetězec, zároveň připouští, že mohou kódovat vlastnosti postavy. Poprask přišel k vlastnímu jménu jako z nouze cnost, protože pocházel z rytířského rodu a dostal sedm jmen a ty farář neuměl bez brýlí přečíst a vytvořil jméno z počátečních písmen. Andělínka je naopak literární postava téměř éterická a vlastně existuje málem jako abstraktní objekt, proto musí být vykoupena pojmenováním všech kostí v lidském těle, což údajně nesvede nikdo na celém světě, ani profesor kostipravy z lékařské fakulty. Člověk má totiž jiný počet kostí jako novorozeně a jiný počet jako dospělý.
Obrazotvorný potenciál literárního textu bychom mohli přiblížit také na pozadí lingvistických diferenciací, které si všímají různých metafor na základě strukturních pojmů (např. ve smyslu „čas je drahý“; „jejich cesty se protkly“), ale také orientačně, které souvisejí s univerzální tělesnou zkušeností („z ručky do ručky“, „od té doby pečou spolu“), ontologicky (např. povědomím, že „kostru nikdy nepohřbím“, dokud někdo nevyjmenuje všechny její kosti). Obrazová schémata jsou založena na tělesné a netělesné zkušenosti, a nekonvenční obrazy a průpovídky mohou vznikat smyslově. Puch, který vycházel ze zdi, způsobuje zazděná jeptiška nezřízeně pojídající vlašský salát. Poprask a Obáslo se smějí, že „duch vypustil ducha“, že „zabzděná jeptiška“ dala o sobě vědět. Tři malostranští kostlivci zaujmou svým chytrým a nonkonformním podáním a ztvárněním toho, co patří ke curriculu života i života po životě, co se mnohdy jeví jako substandartní, periferní, problémové, tabuizované, nekorektní, avšak o čem se po staletí vtipkuje a vypráví. Kdo četl knihy Petra Stančíka pro dospělé (např. román Andělí vejce, 2016), ten brzy pozná, že autorovy vypravěčské postupy se v podstatě nemění. Stejně tak rádi věříme v dobrý konec, jako se pobavíme groteskní modalitou a potěší nás poučené intertextové narážky, parafráze a citace.
Petr Stančík: Tři malostranští kostlivci
Ilustrovala Galina Miklínová.
Praha: Meander, 2024
Svatava Urbanová, emeritní profesorka Ostravské univerzity, literární historička a teoretička z katedry české literatury a literární vědy Filozofické fakulty OU, se zabývá současnou českou literaturou, kulturou a uměním, vztahem obrazu a textu, literaturou pro děti a mládež, regionální literaturou a sociologií literatury. Je autorkou řady knih a monografií (mj. napsala Figury a figurace, 2010; Dialogy Ivy Procházkové, 2012; S holokaustem za zády, 2018). Podílela se na vzniku antologie Současná slovenská literatura pro děti a mládež (2006), je autorkou kapitol o českých a slovenských dějinách literatury po roce 1945.
