Vít Slíva (1951) je básnik a pedagóg na Biskupskom gymnáziu v Brne. Študoval na Filozofickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne, odbor čeština a latinčina. V osemdesiatych rokoch sa okolo neho sformovalo združenie básnikov, ktoré sa zvykne označovať ako „královopolský okruh“, a medzi jej predstaviteľov patria najmä jeho bývalí študenti z gymnázia, dnes už známi českí spisovatelia. Svoju prvú básnickú zbierku Nepokoj hodín vydal v roku 1984. Nasledovalo niekoľko ďalších: Černé písmo (Blok 1990); Volské oko (1997); Tanec v pochované base (1998); Na zdech stíny osik (1999); Grave (2001); Bubnování na sudy (2002); Rodný hrob (2004); Souvrať (2007); Račí mor (2011); Návrší (2014); Soutoky světelných řek (2015); Ultima Thúlé, nejzazší zem (2018); Cherubín troubí na kost fanfáru (2020). Z jeho poézie vyšiel aj autorský výber s názvom Boudní muzika. Za zbierku Bubnování na sudy získal cenu Magnesia Litera a Cenu Nadace ČLF (2003). Je členom občianskeho združenia Weles a spolupracuje na vydávaní rovnomenného časopisu.


Píšeš poéziu, ktorú oceňujú čitatelia aj literárni kritici
. Ako sa dá zistiť, ktoré básne sú dobré?

 Líbí se mi, že se ptáš na něco, na co není odpověď! – Kdysi, v čase středoškolských studií, jsem přijal za svou myšlenku Josefa Hory, že dobrá je taková báseň, z níž si zapamatujeme alespoň jeden obraz… Ale spokojil jsem se s tím zřejmě jen z nedostatku jiných, přesvědčivějších sudidel… Dnes jsem v tomto směru skeptik, ba agnostik: myslím si totiž, že zjistit spolehlivě, jestli je, nebo není báseň dobrá, se nedá. Naštěstí!

Je to tak trochu jako otázka, jestli je, nebo není Bůh. Kdyby se to zjistilo, existence světa by v obojím případě ztratila smysl, ještě víc, než už ho ve své nejhlubší podstatě takjaktak nemá.

V básni Poslední pořízení, kterou bych chtěl mít na konci poslední sbírky, je sloka:

 

Ženám odkazuju

díky za blaha,

 že dávala nemyslet na smysl.

 

 Na Slovensku sa obmedzenia v čase pandémie dotkli, samozrejme, aj umenia. V niektorých mojich rozhovoroch so známymi sa v kontexte situácie, keď sme v úvodnom šoku z nákazy riešili, či prežijeme, či máme v bytoch dostatok potravín, objavovalo akési prehodnocovanie, odsúvanie umenia a jeho významu pre človeka. Akoby zoči-voči strachu stratilo svoju moc. Asi je to v takých chvíľach prirodzené, ale predsa len, akú reálnu silu má umenie – poézia?

 Sama víš, že koronavirová nákaza postihla i mého sedmačtyřicetiletého syna Lukáše, který v USA pracuje s bezdomovci. Jako rodina jsme prožili několik úzkostných dní a nocí, na modlitbách více než jindy. I ty ses k nám na mou prosbu připojila, a dokonce to „poslala dál“, k přítelkyni Janě Juhásové a k panu faráři Peteru Milenkymu, aby se přimluvil… Nevím, nakolik všechny ty modlitby a přímluvy přispěly k tomu, že se Lukáš brzo uzdravil; vím jen, že pro mě poezie ani v takové hrůzné situaci neztratila váhu; z psychického přetlaku jsem napsal báseň Do hlubin a mailem ji synovi poslal. – Můžu z ní citovat? Ano?

[…]

Teď ve víru koronaviru…

„Teď víru: teď víru!“

temně se modlím

v Králově Poli.

 

Srdce mě tvým srdcem bolí.

 

A nebyl jsem zdaleka sám, kdo poezii neodsunul stranou. Na internetu a v televizi se vyrojilo množství čtení, která dokazovala, že se poezie nedá pandemií zastrašit. Na Slovensku to určitě bylo podobné!

Umění a poezie mají takovou sílu, jakou do nich vložíme ze svého nitra.


Tvoje básne sú plné konkrétnych ľudí, obsahujú adresátov, venovania… Ako sa stane, že ti človek tak živo vstúpi do básne? Mne osobne sa prítomnosť konkrétneho človeka v tvojich veršoch páči, evokuje mi pokoru, nesebastrednosť, veľké srdce, schopnosť podeliť sa s básňou… Aj keď s básňou sa delí každý básnik…

 Zkratkovitá odpověď zní: protože své blízké miluju; a protože miluju i poezii, je jenom přirozené, že se ty lásky slévají. – Jen malinko to doplním. Blízkými jsou samozřejmě příbuzní (před časem jsme se slovakistou Miroslavem Zelinským natočili v ostravském rozhlase literární pořad Rodinné album Víta Slívy, v němž jsem četl básně věnované prarodičům, rodičům, bratrům, ženě, dětem a vnoučatům); jsou to ale také bývalí studenti, z nichž mnozí se stali – navzdory věkovému rozdílu – mými přáteli. Všem absolventům svých prvních dvou tříd jsem v osmdesátých letech rozesílal básně zrozené ze soužití s nimi, jednotlivě, na adresy jejich bydlišť… Byly a jsou to veliké, celoživotní lásky!

Vo všetkých tvojich zbierkach pulzuje veľa smrti. V roku 2007 si v knihe Souvrať uverejnil silnú báseň Synové pochovávají matku. Ako sa na našu smrť pozeráš dnes? Trochu mi vo vernosti téme pripomínaš biblického Jakuba, ktorý zápasil aj s vykĺbeným bedrovým kĺbom.

Smrt. Téma „na zabití“. – Snad poprvé mnou mocně zacloumalo, když jsem na střední škole četl Dostojevského Idiota: to úděsné Myškinovo vyprávění o pocitech odsouzence před popravou: „Ještě budu dost dlouho žít, ještě mi zbývají tři ulice; projedu tady tou, pak mi ještě zbývá tamta, a potom ještě ta, co je na pravé straně pekař…“ – „…jak je to vlastně možné, že teď ještě žije a existuje, a za tři minuty z něho bude něco, kdosi nebo cosi, a kdo tedy? A kde?“ –  Po dvanácti letech, na podzim roku 1979, jsem v kupé rychlíku z Prahy svým studentům naléhavě parafrázoval Dostojevského slova z Deníku spisovatele: „…bez víry ve vlastní duši a její nesmrtelnost je lidské bytí nepřirozené, nemyslitelné a nesnesitelné.“ – „…každý, kdo ztratil víru v nesmrtelnost a zároveň se duchovně pozdvihl nad pouhé dobytče, musí naprosto nutně skončit sebevraždou.“ Vidíš, a ještě jsem se ze světa nesprovodil, ačkoliv je mi tak zatěžko v posmrtný život věřit… A nejsem snad dobytče… Ano, „bedrový kĺb“ mám vyklouben! Jsem absurdně rozdvojen: v existenci Boha skoro nevěřím, a přesto se k němu modlím, přesto se na něho obracím… O posmrtném životě mám veliké pochybnosti, a přesto jsem cítil, že říkám pravdu, když jsem 6. prosince 1996 tatínkovi několik minut před tím, než utichl jeho dech, horoucně šeptal do ucha: „Tati, stejně se brzo sejdeme…“


Ktoré knihy ti počas karantény robili spoločnosť?

Permanentně, léta letoucí je to Mluvnice jazyka řeckého a Cvičebnice jazyka řeckého, studnice, do nichž když občas nahlédnu, jímá mě závrať a hrozí to utonutím. – Těsně před vypuknutím pandemie mi můj bývalý student a dnes blízký přítel Josef Valenta přivezl z Olomouce číslo 4/2014 časopisu Studia theologica: kvůli studii Veroniky Černuškové Výrazy pro lásku v Septuagintě a Novém zákoně… Teď jsem si v ní krásně početl, i ve studii Ladislava Tichého o řeckém slovesném vidu v Novém zákoně a jeho překladech do češtiny!

Nedlouho po Listopadu mě (z důvodů nejen literárních, ale i muzikologických!) nadchla povídka Zmrtvýchvstání Georga Friedricha Händela, zahrnutá do knižního souboru Hvězdné hodiny lidstva od Stefana Zweiga; i proto jsem teď sáhl po Zweigově románu Netrpělivost srdce, hluboké to analýze citu, soucitu a svědomí, jak se mi ukázalo: „žádná vina není zapomenuta, pokud o ní ví svědomí…“ – V čase koronavirovém vydalo brněnské nakladatelství Druhé město – Martin Reiner mou sbírku Cherubín troubí na kost fanfáru. V těšivé dny před doručením autorských výtisků byl nejvyšší čas přečíst si povídkovou knížku Jeden z milionu, kterou mi před čtyřmi lety Martin Reiner věnoval. Stihl jsem to! Povídka Jsem, který jsem. Zpověď Neznámého muže mě doslova ohromila: „Takové geniální blázniviny si přece Martin nemohl vymyslet! To musí být záznam, aťsi stylizovaný, něčího šíleného blábolu!“ A světe, div se! Ne! Jak jsem se pak dozvěděl, ten nádherný, posvěcený text je beze zbytku z Martinovy hlavy… A ještě něco k té knížce. Jakožto milovník ptactva (a člověk mírně trpící  artrózou) si nemohu odpustit alespoň krátký citát z povídky Zahrada: „Japonská třešeň stojí uprostřed zahrady jako František z Assisi a na její artritické větve přilétá ptactvo z obrázkového atlasu, který má jeho dcera otevřený na stole“… Čistá krása!

Nedávno jsem si přečetl v knize „čtenářských životopisů“, kterou editoval někdejší můj znamenitý student, dnes pracovník Akademie věd a vysokoškolský učitel Jiří Trávníček, větu ředitelky nadace Celé Česko čte dětem Evy Katrušákové, rodačky z česko-polského pomezí: „Lalka (Loutka) od Bolesława Pruse je pro mě nadčasová kniha o nenaplněné lásce.“ To bylo něco pro mě, romantika a polonofila! Blesklo mi, že jsem si tu knihu dal před desítkami let poslat z náchodského antikvariátu, a začal ji na nejrůznějších místech našeho domu hledat. Až jsem ji našel. Jsou to dva pořádné „špalky“, a protože čtu málo, pomalu a po malých kouscích, určitě mi toto „sousto“ vydrží přes jakoukoliv karanténu…

 (S Vítom Slívom sa zhovárala Silvia Kaščáková)