Eliška Kohlíčková: Povídky

Primární sektor

„Probouzí se.“
„Nikdo se jí nedotýkejte, rozumíte?“
„Je krásná. Přímo dokonalá.“
Pomalu jsem otevřela oči. Ostré světlo zářivek umístěných na stropě mě donutilo je zase přivřít.
„Jak je vám, slečno?“ hlas k mým uším docházel tlumeně, jako bych se nacházela pod vodou.
„Kde to jsem?“ škrábalo mě v krku, možná mi ani nebylo rozumět.
„Budete v pořádku. Ještě se prospěte, ano?“
Chtěla jsem ještě něco říct, ale jenom jsem chraplavě vydechla a zavřela oči.

* * *

Podlaha mě tlačila do zad. Motala se mi hlava. Přišlo mi, že jestli ji jen pohnu, tak budu zvracet.
Opatrně jsem otočil hlavu na druhou stranu. Žaludeční šťávy se mi přesně podle očekávání nahrnuly až na mandle. S odporem jsem polkl. O chvíli později už jsem zvracel, celé tělo se mi třáslo, když jsem se poté dávil už jenom naprázdno. Klečel jsem, ruce obmotané kolem žaludku a zhluboka jsem dýchal.

„Haló! Haló, je tu někdo!? Pomozte mi! Prosím!“ v krku jsem pořád cítil kyselou pachuť žluči. Tma byla neprostupná, nahmatal jsem pouze hrubou zeď a studenou podlahu. Neslyšel jsem ničí dech, krom toho svého, nikde nebyla ani škvíra světla, přesto jsem nahmatal na omak studené, ocelové dveře, které znamenaly potenciální svobodu.

Rukama jsem si objal kolena. Neměl jsem představu, jak může být místnost, ve které jsem byl, velká, přesto se mě zmocňoval pocit, že se stěny přibližují. V jednu chvíli jsem měl dojem, že slyším kroky.

Vrhl jsem se ke stěně, za kterou jsem myslel, že se zvuky ozývají.

„Pomoc! Jsem tu zavřený! Pomozte mi někdo, proboha!“ bušil jsem pěstmi do stěny ve snaze, že mě uslyší.

Kroky ustaly tak rychle, jako se objevily.

* * *

„Jak vám je?“

Sestra mi otřela zpocené čelo žínkou. Měla pár vrásek kolem očí a milou tvář.

„Kde to jsem? Co se stalo?“

„Nemůžu vám nic říct. Ale nebojte se, jste v bezpečí. Pan primář se o vás postará. Přejete si něco?

Vodu? Jídlo? Máte hrozně popraskané rty, donesu vám něco k pití,“ rozhodla se, zmizela z mého zorného pole, po chvíli se vrátila a přiložila mi plastový kelímek s vodou ke rtům. Chtěla jsem si ho podržet sama, v tom mi zabránily kožené popruhy kolem zápěstí, které mě držely přivázanou k posteli.

„Pijte,“ přikázala mi jemně, zaklonila mi hlavu a nechala mě pít, dokud jsem se neodtáhla.

„Pan primář se za vámi přijde podívat,“ slíbila, strčila mi volný pramen vlasů za ucho a odešla.

Přišel po několika dnech, zrovna ve chvíli, kdy mě sestry přivazovaly. Nesměla jsem se po budově pohybovat sama, přesto jsem z toho mála, co jsem viděla, a taky díky pachu dezinfekce pochopila, že jsem v nemocnici. Počkal, až sestry odešly. Důvěrně si přisedl na kraj lůžka a naklonil se ke mně, rty se dotýkal mého ucha.

„Kdy jste se naposledy s někým milovala?“

* * *

Malými dvířky mi vždycky podali talíř s jídlem a sklenici s vodou. Snažil jsem se ta dvířka otevřít, aspoň abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Nešlo to. Dvířka se vždycky jen odklopila, pár rukou v latexových rukavicích mi jimi podal tác a zase se zaklapla.

Zarachotil klíč v zámku. Instinktivně jsem se přikrčil v rohu, klopýtl jsem a levou nohou stoupl do kaluže vlastní moči. Zastudilo to.

„No pojď se mi ukázat,“ vyzval mě hrubý hlas. Muž stál mezi dveřmi, a i když jsem mu neviděl do obličeje, byl jsem si jistý, že se snaží mě najít. Zadržel jsem dech, aby mě nemohl slyšet.

„Neschovávej se mi. Čeho se bojíš? Já ti neublížím, naopak. Když se osvědčíš, čeká tě úžasná budoucnost. Pohodlná postel, dobré jídlo, krásné ženy. Budeš jiný než ostatní. Víc než spotřební materiál. Málokdo má takovou šanci. Pojď ke mně přece,“ hlas mu ke konci změkl, jako by mluvil k malému dítěti a natáhl ruku do prázdna. Poprvé za několik dní, možná měsíců, jsem cítil, jak je mi v boxerkách těsno. Jak je to dlouho, co jsem měl nějakou ženu? Vždyť ani nevím, kolik dní už mě tu drží. Zasténal jsem a tělo muže se otočilo směrem k místu, kde jsem se krčil. Vykročil ke mně.

„Ne…“ šeptl jsem, když mě popadl za zápěstí. Snažil jsem se mu vysmeknout, to by se mi možná podařilo, kdybych nebyl tak zesláblý.

„Ale ano. Neboj se, bude se ti to líbit,“ to už mě k sobě přitáhl a popostrkoval mě před sebe. Světlo na chodbě mě praštilo do očí, zároveň na můj nos zaútočil pach dezinfekce. Muž mě dál tlačil před sebe, dokud jsme nedorazili před dveře. Kolem chodili lidé. Najednou mi bylo trapně, když jsem si uvědomil, že mám na sobě pouze triko a boxerky.

Sáhl do kapsy dlouhého bílého pláště a vytáhl klíč. Ozvalo se cvaknutí. Znělo jako příslib.

* * *

Vyděšeně jsem zvedla hlavu, do té chvíle položenou na pokrčených kolenou. Spolu s tím lékařem přišel do přijímací místnosti i další muž. Byl vysoký, štíhlý. Určitě musel být velmi pohledný, než se dostal sem. Teď vypadal, stejně jako já, zanedbaně.

„Přesně, jak jsem předpokládal. Od první chvíle mezi vámi funguje silná chemie. Cítíte to?” nadechl se lékař.

„Věřím, že budete naší klinice prospěšní.”

„Prospěšní v čem?” zeptal se ten muž, čímž vyslovil i moji otázku. Nakrčil nos.

„Následujte mě, všechno pochopíte.”

„Bude v pořádku, když ke spojení dojde až zítra. Není nutné to uspěchat. Zdravotní stav jsme si ověřili, jste oba plně zdrávi,” vykládal, zatímco jsme šli chodbou.

„Můžete nám konečně říct, o co tady jde? O čem to celou dobu mluvíte?“

Byla jsem ráda, že jsem to nebyla já, kdo z nás dvou vybouchl.

Odemkl jedny z mnoha dveří a pokynul nám, abychom vstoupili. Sterilně bílá ordinace, už na pohled odlišná od přijímací místnosti, ve které jsme byli před chvílí. Dvě nemocniční lůžka, stůl se třemi židlemi, z toho jedna z nich kancelářská, vedle další stůl. Tomu dominovala obrazovka počítače. Podél stěn se tisklo nespočet skříni, uvnitř byly zřejmě léky.

„Posaďte se,“ mávl směrem k židlím a sám se posadil. Kožený potah při dopadu jeho těla ublíženě zaskřípal. Nejistě jsme si každý odtáhli jednu židli a lékaře napodobili. Čalounění na židli mě zastudilo na stehnech. Nervózně jsem se ošila.

„Dovolte, abych se vám konečně představil. Jmenuji se Cutter, jsem zdejší primář. Než se dostaneme k tomu, proč tu vůbec jste, dovolím si na začátek trochu odbočit. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak chutná lidské maso?“ nečekal na odpověď, pouze na chvíli nadzvedl obočí.

„Konzumace lidského masa je s člověkem spojená od nepaměti, kanibalismus je i dnes rozšířenější, než byste možná čekali. Konzumenti jsou ochotní velmi štědře zaplatit, už jenom z toho důvodu, že producentů je jako šafránu. A proto jsem tu já, vy a tahle klinika,“ ukázal názorně na sebe, na mě a nakonec na muže sedícího vedle.

Pohled na naše nejisté, vyděšené tváře ho očividně potěšil, opřel se dlaněmi o desku stolu.

„Nemějte strach, tady se zaměřujeme pouze na primární sektor produkce. U nás jste v bezpečí. Tedy za předpokladu, že se nebude stavět na zadní, to bychom nebyli přátelé. Nebudete dělat problémy, viďte, že ne. Je možné, že se rychle osvědčíte a k otěhotnění dojde brzy. V takovém případě se vám samozřejmě odměníme, čekají vás samostatné pokoje, nadstandartní péče, možná dokonce vycházky.

Je krásné počasí, akorát začíná podzim,“ během svého monologu se zvedl a přešel k jednomu z oken, jako by nám chtěl krásu počasí názorně demonstrovat.

Jako na povel se zvedl vítr, na pozdrav zaduněl o okno a o chvíli později zase vysvitlo slunce.

Podívala jsem se na toho muže a oba jsme se podívali oknem ven.

„Otěhotnění?“ nejistě jsem polkla.

„Vám to pořád není jasné? Naším účelem je zajistit dostatečný počet kusů vhodných ke konzumaci. A jak jinak toho docílit, než dávat dohromady mladé, zdravé, potomstva schopné jedince. Nemusíte si lámat hlavu s antikoncepcí, jde nám o přesný opak. Máme tu pro tyto účely specializované pokoje, jeden z nich vám ukážu zítra. Není třeba spěchat, když jste tu noví.“

„Pane Cuttere,“ vstoupila do ordinace po krátkém zaklepání sestřička.

„Hned tam budu,“ opáčil stroze a opět se obrátil k nám. „Sestry se o vás postarají. Přijďte zítra ve dvě.

A buďte dochvilní. Na shledanou.“

Opatrně jsme se zvedli a opustili prostor.

„Asi bysme se měli představit. Jsem Robert,“ natáhl trochu nejistě ruku.

„Linda. Těší mě.“ Stisk ruky měl navzdory situaci pevný. Chvíli se mi díval do očí. O další chvíli později přišly dvě sestry a odvedly nás pryč.

* * *

Celý den jsem strávil v nemocničním pokoji. Jenom ve vaně jsem strávil snad dvě hodiny, ani to, že mi sestry co chvíli ťukaly na dveře, mi nevadilo. Ta holka, Linda… Vypadá sympaticky, ale můj typ to není. Tak jako tak, budeme si asi muset navzájem krýt záda, tahle klinika očividně nepředstavuje nic dobrýho. Zhluboka jsem se nadechl a strčil hlavu pod vodu. Až když jsem začal cítit pnutí kolem srdce, vynořil jsem se opět nad hladinu.

„Roberte? Roberte, jste v pořádku?” ozvalo se hned za dveřmi. Šplouchání vody sestru očividně vyděsilo.

„Jsem v pořádku, nic se neděje.”

* * *

Za pět minut dvě jsme se s Robertem sešli před ordinací primáře.

„Pojďte dál, prosím. Vypadáte oba dva dobře, mnohem lépe, než včera,” přivítal nás, zatímco přešel na druhý konec místnosti.

Až teď jsem si všimla, že vedle jednoho z lůžek v ordinaci jsou dveře. Dolní hrana dveří se dřela o měkký koberec s vysokým chlupem, když primář odemkl. V místnosti nebylo nic jiného než masivní dvoulůžko a malý noční stolek.

„Nebojte, já tu s vámi samozřejmě nebudu, respektuji soukromí. Vedle je koupelna, máte tam i připravené oblečení na převlečení. Potom odejděte mojí ordinací, sestry vás opět odvedou do vašich pokojů.”

Oba jsme ho vypravovali očima, já se posadila na postel.

„Můžeš mi vysvětlit, co má tohle všechno znamenat? To po nás chce, abychom… Snad si nemyslí, že spolu budeme… Vždyť tě ani neznám!“

„Lindo, klid.“

„Je to moje tělo! Nedovolím, aby se z mýho těla stala nějaká schránka! To nás tu plánuje držet zavřený, dokud…“ rozčíleně jsem se zvedla a chodila po místnosti tam a zpátky.

„Lindo, pšššt,“ položil mi Robert ruce na ramena.

„Podívej, říkal, že pokud se podaří, že bys otěhotněla brzo, tak se budeme mít líp. Nebudeme spěchat, ale za pokus to stojí. Jenom asi budeme potřebovat čas. Víc času.“

Sjel mi dlaněmi po pažích a vzal mě za ruce. Odvedl mě k posteli, stáhl k sobě na matraci a opatrně, váhavě mě pohladil po zádech.

„Máme spoustu času, ano? Neuspěcháme to. Počkáme.“

„Mám strach. Vždyť vůbec nevíme, co je ten doktor zač,“ zašeptala jsem a instinktivně ho objala. Jeho tělo příjemně hřálo, konečně zase jiná kůže, než dotyky sester a ostatních zřízenců.

První neříkal nic. Až po chvíli se rozpovídal. Mluvil o místnosti beze světla, ve které ho drželi, než si pro něj primář přišel. Odmlčel se, předal mi tím způsobem v mluvení pomyslnou štafetu. Vydrželi jsme tak půl hodiny. Možná víc.

Potom jsme se zvedli, prošli ordinací na chodbu a zase šli v doprovodu sester každý svoji cestou.

Sestry musely poznat, co se stalo. Možná tohle znaly a doprovázely takhle zdejší nováčky zpátky na pokoje často. Byly dokonalé. Odměřené a profesionální. V obličeji se jim nepohnul ani sval, když kolem procházely další sestry doprovázející podobně vyděšené jedince.

Ve svém pokoji jsem si sedla k oknu. Nikdy předtím mi to nikdo nedovolil. Kam člověk dohlédl, tam sahala hustá masa jehličnatých stromů. A pár opadaných stromů kolem příjezdových cest a malého přilehlého parku. Položila jsem dlaně na sklo jako malé dítě.

Barvy. Podzim. Venku je krásné počasí…

Po několika týdnech jsme já i Robert dostali volnější režim. Oba jsme s povděkem vítali více oblečení, díky kterému už jsme nemuseli být jenom ve spodním prádle a tričku, mohli jsme se po budově pohybovat sami, stýkali jsme se ve společenských místnostech s ostatními. Spoustě ženám se pod halenkami vzdouvalo bříško, potvrzení těhotenství tu ale vždy doprovázel pláč.

„Těhotenství je tu uměle zkracovaný medikamenty. Plus ti to dítě hned po porodu vezmou, ani ti ho nepřiloží na hruď. Potom záleží, jak moc mladý maso ti klienti chtějí, od toho se odvíjí délka života těch dětí. Starý maso ale nikdo nechce, takže není těžký si představit, jak dlouho ty děti asi žijí. Krátce předtím, než jsem se dostal sem, tak jsem se oženil. V době svatby už byla moje žena těhotná. A vždycky, když tu nějaká žena otěhotní a pláče, protože ví, co to dítě čeká… Vždycky si vzpomenu na ni, na svoji ženu. Nevím, jestli žije s někým jiným, a mě prohlásili za mrtvýho… Je to pravděpodobný, vždyť tady nás nenajdou. Jsme tu uprostřed ničeho.“

Ten den pršelo, přesto bylo ve společenské místnosti pootevřené okno. Les, kterým byla klinika obehnaná, šuměl. Douglas, jeden z nejstarších mužů, kteří tu byli, típl cigaretu do popelníku položeném na parapetu, otevřel okno o trochu víc a vyfoukl dým. Na chvíli nastavil dešti tvář. Seděli jsme s Robertem právě pod tím oknem, on si četl a já si, s hlavou položenou na jeho rameni, kreslila do bloku. Všechno tu bylo volně k dispozici. Knihy, propisky, pastelky. Opodál sledovala jedna žena televizi. S mužem, který seděl vedle ní, se držela za ruku.

„Zavřete to okno,“ přistoupil k Douglasovi jeden ze zaměstnanců.

„Máte strach, že bych skočil?“ odsekl, ale okno zavřel. Ozývalo se jemné praskání, jak kapky dopadaly na sklo.

* * *

Nedlouho po monologu Douglase Linda zaklepala na moje dveře.

„Dále, je otevřeno.“ Klíče tu ostatně měli jenom zřízenci.

„Copak je? No tak, copak je…“ obtočil jsem paže kolem Lindina těla. Nic neříkala, jenom plakala.

Stiskl jsem ji trochu pevněji v předtuše špatné zprávy.

„Jsem těhotná,“ zamumlala. Skoro jí nebylo rozumět, přesto pořád mluvila.

„A je to tady. Dočkali jsme se. Ty nemáš radost?“ popotahovala.

„Nemluv tak,“ vtiskl jsem jí polibek na temeno a zlehka ji kolébal. Nevěděl jsem, co jiného bych měl dělat, tak jsem ji jenom držel.

„Co budeme dělat? Co budeme dělat…“

Nevěděl jsem to. Připadal jsem si bezmocně jako zvíře zahnané do kouta. Primář měl nad námi větší moc, než jsme očekávali.

„Jste spolu,“ nakoukla do pokoje sestra a posunkem mi naznačila, že chce se mnou mluvit. Stiskl jsem drobné ženské tělo o trochu silněji a vyšel na chodbu.

„Omlouvám se, že jsem vás vyrušila. Ale viděla jsem, že ji to… potvrzení rozhodilo, tak jsem ji radši sledovala.“

„Jste hodná. Nesouhlasí s tím, co se tu děje.“

„To nikdo z nás, krom pana primáře. Buďte s ní, bude vás teď potřebovat. A nezapomeňte si zažádat o lepší pokoj.“

Poděkoval jsem a zavřel za sebou dveře. Seděla na posteli, hlavu v dlaních. Opatrně jsem ji přitáhl k sobě a objal ji.

„Neboj, bude to dobrý… Bude to dobrý.“

Rozplakala se ještě víc.

Počkal jsem, až Cutter dotelefonuje.

„Dobrý den. Sestra mi poradila, abych si u vás zažádal o lepší pokoj. Pro sebe i pro Lindu.“
Otočil se na židli mým směrem.

„Jistě. Věděl jsem, že se osvědčíte,“ utrhl z bločku na stole dvě žádanky, cvakl propiskou a dal se do vyplňování.

„Zmínil jste i možnost vycházek. Pořád to platí? Čerstvý vzduch by jí udělal dobře, přece jenom jsme tu pořád zavření,“ doufal jsem, že řekne ano.

„Nechám si to projít hlavou. Tyhle žádanky předejte staničním sestrám na svých odděleních. Zajděte za mnou zítra ohledně těch vycházek. A jak to snáší? Máme ji samozřejmě pod dohledem, ale víte, neříkala vám něco soukromě?“

„Nic mi neříkala. A i kdyby, myslím, že by to mělo zůstat mezi námi. Jsem rád, že si připadá v bezpečí.“

„Všichni jste tu v bezpečí,“ prohlásil, pohlédl mi zpříma do očí a podal popsané papíry. Odešel jsem bez rozloučení.

* * *

Přiložila jsem zápěstí k malé čtečce u recepce. Zařízení přečetlo z náramku, co potřebovalo, píplo a automatické dveře se s tichým zasyčením otevřely. Nervózně jsem sevřela Robertovu dlaň. Venku už panovalo to pravé podzimní počasí. Když jsme při procházení přilehlým parkem narazili na dětské hřiště, přišlo mi to jako krutá součást zvráceného vtipu. Tady nikdy děti nebudou.

„Myslíš, že se odsud někdy dostaneme?“

„Pamatuješ, jak Douglas říkal, že jsme tu uprostřed ničeho? Ptal jsem se lidí, co jsou tu dýl než my a prý je tam, za tím lesem, plot obehnaný ostnatým drátem. Když už se někomu povedlo se dostat až k němu, tak ho zastřelili. Nebo se to aspoň povídá. Lidi, co se pokusili o útěk, už potom nikdo neviděl,“ odpověděl nepřímo na moji otázku. Koruny jehličnanů tvořily neprostupnou masu.

„A krom toho, ty na sebe teď musíš dávat pozor,“ přitiskl mě k sobě, políbil mě na čelo a vůbec poprvé mě pohladil po pomalu se zakulacujícím břiše.

Nad automatickými dveřmi kliniky se nepatrně pohnul okulár kamery. Zaostřil na dvojici lidí, stojící kousek od vchodu. Dívali se směrem k lesu.

Nad dveřmi ordinace primáře tikaly hodiny. Seděl na židli před obrazovkou počítače, na uších mohutná sluchátka. Dvakrát klikl a přiblížil si obraz.

„A krom toho, ty na sebe teď musíš dávat pozor,“ zachrčelo ve sluchátkách.

„Ano, přesně tak,“ přitakal.

„Nechceme přece, aby se jí něco stalo… Aby se něco stalo komukoli z vás,“ zašeptal a přejel po obrazu kamerového záznamu prsty. Opřel se zády o opěradlo židle a rozesmál se. Stále ještě s úsměvem na rtech poté opustil svoji pracovnu.

V noci, když celá klinika krom sester na noční službě spala, se na stole v ordinaci primáře Cuttera rozdrnčel telefon. Ozval se záznamník.

„Dobrý den, dovolali jste se primáři Jamesu Cutterovi. Momentálně nejsem k zastižení, zanechte mi, prosím, po pípnutí vzkaz. Hned, jak to půjde, se vám ozvu zpátky. Přeji hezký den.“

„Dobrý večer, tady Green. Měl jsem včera s přáteli oslavu, na které jsme grilovali maso z vašeho chovu. Bylo výborné, velmi jemné, a ta chuť! Myslím, že jste ve mně našel stálého zákazníka. Mějte se hezky, přeju vám mnoho štěstí.“

Sklizeň viny                                                                                        

Štětiny kartáčku líně přejížděly po zubech.

„Pospěš si, přijdeš pozdě!”

„Už jdu!”

Ostré cvaknutí vypínače, když jsem zhasnula v koupelně.

„Pan Emballage se bude zlobit, jestli přijdeš pozdě…” a zase ty máminy vrásky kolem očí. Poslední dobou se objevovaly čím dál častěji.

„Neboj…”

Bála se. Jako ostatně všichni. Hrozba ztráty práce nad námi visela každý den. Nepřijít pozdě…

Spěšně mě políbila na tvář a já vyběhla ze dveří. Snažila jsem se vyhýbat odpadkům, které se válely na chodníku. Bylo ještě šero, mezi odpadky a prázdnými obaly se pořád válela ranní mlha. Zadní světla autobusu ostře svítila.

Zamávala jsem, aby si mě řidič všiml. Znovu se otevřely přední dveře a já vpadla dovnitř.

Přiložila jsem zaměstnanecký průkaz k panelu.

„Na kartě máte uloženo třináct korun, padesát haléřů,“ připomněl mi studený neosobní hlas poté, co mi odečetl jízdné. Sesula jsem se na jedno z prázdných míst. Autobus postupně zastavoval na ostatních zastávkách na okraji města, než se vydal do středu.

Během jízdy jsem se dívala z okna. V terénu už byli další z nás, kteří odpadky sbírali do pytlů, jejíž obsahy jsme potom třídili ve fabrice. Takhle to dřív nebylo. Babička mi jako malé vyprávěla, že dřív to lidé zvládali. Až potom si to začali přehazovat jako horkou bramboru. Hlavně se nespálit jako první.

„I ti největší padli. Svět se obrátil, vyvrhl všechno dobré a nastala doba temna. A těch okovů nás nemá kdo zbavit, Gracie. Není jak, když jsme se do nich zamkli sami.“

„Pracovní. Konečná zastávka, vystupte, prosím.“

Konečná zastávka příznačně pojmenovaná Pracovní byla instalovaná pár metrů od společnosti Venabeo, která se zabývala tříděním odpadů. Právě ona dávala práci nezanedbatelnému množství obyvatel.

Terminál ve vrátnici po přiložení průkazu tiše odpípl můj příchod, poté jsem se vydala do jedné z dámských šaten.

„Zase propouštěli. Pokud to takhle půjde dál, nebude mít ty odpady kdo zpracovávat…“ žena ve středních letech si kolem šatů, naší pracovní uniformy, vázala zástěru s logem Venabei.

„A ti lidé, kteří tam pracovali, co s nimi bude?“ šeptla druhá žena.

„Dobré ráno, dámy!“ rozhovor dvou žen přeťal náš šéf, pan Emballage. Ty z nás, které se nestačily obléct, se zahanbeně zakrývaly rukama, nebo se snažily rychle doobléct. Pan

Emballage, nevšímajíc si studu daných žen, chodil mezi námi a kontroloval, jestli jsme všechny.

„Kde je paní Souberová? Víte, ta malá, boubelatá, s kudrnatými vlasy…“ mhouřil oči a snažil se ji v zástupu stejně oblečených žen najít.

„Víme, koho máte na mysli. Musela zůstat doma, má nemocného syna…“ ozvalo se kdesi za mnou.

„Bydlíte poblíž? Tak ji laskavě vyřiďte, že zítra už chodit nemusí.“

„Ale pane!“

„Dost! Na výmluvy nejsem zvědavý! A nyní mě, prosím, poslouchejte,“ tleskl, aby zjednal pořádek.

„Jak jistě mnohé z vás ví, naše sesterská společnost Catertio byla tak laskavá a uvolila se posílit naše řady. Buďte tedy, prosím, na své nové kolegy a kolegyně milé. A teď už pojďte. Mějte na paměti, tříděný dnešek znamená čisté zítřky!“

Zatímco mluvil, položil mi ruku na nadloktí. Zůstala jsem stát, zatímco ostatní ženy se rozešly ke svým místům u pásů. Látky sukní šustily, jak se o sebe třely.

„Moc vám to sluší, Grace,“ jeho dech obalil moje ucho ve chvilkovém teple.

„Děkuju, pane,“ nervózně jsem polkla. Věděla jsem, že lže. Všechny ženy byly oblečené stejně.
„Ještě jste se nerozmyslela? Má nabídka stále platí, ale jsem, abych tak řekl, už velmi netrpělivý,“ jeho ruka se plynule přesunula na můj bok.

„Já… Potřebuju čas. A musím… musím jít pracovat. Tříděný dnešek znamená čisté zítřky,“ zopakovala jsem slogan naší společnosti, vysmekla se a vyběhla ze šaten.

Kelímek od jogurtu, rozbitá láhev, zmačkané účtenky. Automaticky jsem odpadky házela do košů, které jsem jako každý pracovník měla kolem sebe. Občas jsem se podívala do rohu. I na tu dálku bylo poznat, že kontrolka na kameře, která byla v rohu instalovaná, svítí. Sledovali nás. Od prvního kroku do budovy až po ten poslední.

„Grace,“ sykla Daisy, která pracovala vedle mě. „Nedívej se na něj pořád a soustřeď se.“

„Na něj?“ na čele se mi objevila vráska, nechápala jsem, co má na mysli.

„No na toho chlapa přece. Toho u vedlejšího pásu. Koukáš na něj celou dobu, ne?“ škubla bradou k pásu naproti.

„Je tady nejspíš novej, ještě jsem ho tu neviděla. Asi jeden z těch ‚uvolněných.‘ Chudák,“ dodala a zase se zabrala do práce.

Chvíli jsem se dívala na toho muže, o kterém mluvila. Nepracoval dřív na ulici jako sběrač? Možná jsem ho už někdy viděla, když jsem jela autobusem…

Otřela jsem si hřbetem ruky zpocené čelo.
„Je vám horko, Grace?“ ozval se za mnou pan Emballage.

„Jsem v pořádku, pane. Ale děkuju.“

„Určitě? Nepotřebujete si odpočinout? Třeba u mě v kanceláři, zbavená svršků?“ poslední větu zašeptal.

„Nic mi není, pane. Vážně.“

„No dobře. Jak myslíte,“ jeho kožené boty při odcházení mírně skřípaly.

Na chvíli jsem zvedla oči. A můj pohled se setkal s očima toho muže od vedlejšího pásu.

Když jsem nastoupila do autobusu, bylo už pozdě večer. Hodiny nad sedadlem řídíce prozrazovaly desátou hodinu večerní. Pevně jsem se chytla tyče, opřela si zpocené čelo o onu tyč a zavřela oči. Byla jsem vyčerpaná a měla jsem šílený hlad.

Když mi na rameno dopadla čísi ruka, vyplašeně jsem sebou škubla.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit,” projeli jsme kolem lampy a světlo ozářilo mužovy oči.

„Všiml jsem si vás tam… U pásu. Jak se jmenujete?“

„Grace.“

Světla v autobusu zhasla a ozval se náraz. Spoustu z nás náraz vymrštil dopředu, někdo spadl. Já jsem se ocitla v náručí mého stále neznámého kolegy.

„Co se stalo?“

„Jsou všichni v pořádku?“

„Já jsem James,“ řekl se rty těsně u mého ucha, abych ho přes vřavu slyšela.

„Omlouvám se, odpadky. Budete si muset vystoupit, autobus dál neprojede,“ oznámil řidič, který mezitím vyběhl ven.

„Bydlím až úplně na okraji města…“ zamumlala jsem, zatímco od autobusu začali cestující proudit všemi směry.

„Doprovodím vás,“ nabídl se James pohotově.

„Děkuju.“

„Takže vy tam už pracujete dlouho?“

Přikývla jsem. „Od patnácti. Letos mám pětileté pracovní výročí,“ povzdychla jsem si. „Jako by bylo co slavit… Vy jste předtím pracoval kde?”

„V Catertiu. Prostě nám pár minut před koncem pracovní doby řekli, že další den už není nutný chodit. Propustili snad všechny zaměstnance. Část z nás přeřadili do Venabei, ten zbytek… Pokud Catertio přestane doopravdy fungovat, ty obaly a odpadky, který se ve Venabee roztřídí, nebude mít kdo zpracovat. Včera bylo pozdě,“ Výmluvně kopl do plastové lahve, která se, jako další odpadky a prázdné obaly, válela na ulici.

„Tady bydlím. Tak… děkuju za doprovod,” v okně se odráželo světlo svíčky. Máma s tátou už asi byli doma.

„Za málo. Uvidíme se zítra v práci?“

„Jistě. Nepřijdete jednou a nemusíte se obtěžovat přijít už nikdy.“

„Grace?“

„Ano?“

„Vy máte z něčeho strach?“

„Já… Už musím jít. Dobrou noc, Jamesi. A ještě jednou díky za doprovod.“

„Prosím o pozornost! Dámy a pánové, prosím!“

Ráno jako každé jiné přerušil pan Emballage. Procházel se po plošině, která byla instalovaná pod světly. Běžně sloužila k tomu, aby nás nadřízení mohli kontrolovat z výšky.

„Jsou to už tři měsíce, tři báječné měsíce, kdy naše sesterská společnost Catertio byla tak laskavá a uvolila se posílit naše řady o vaše skvělé kolegy. Tržby Venabei se od té doby zvedly ne o dvě, ne o pět, ale téměř o sedm procent! Jste úžasní! Jen díky vám tříděný dnešek znamená čisté zítřky! Prosím, zatleskejte si!“ vyzval nás pan Emballage a sám začal tleskat jako první. Přidali jsme se, látka tenkých ochranných rukavic se během potlesku jemně lepila k sobě.

„Možná nám zvýší plat,“ zadoufala tiše jedna z žen, která stála naproti mně.

„Jsem na vás vážně hrdý, a proto zkracuji dnešní pracovní dobu do osmé hodiny večerní. Využijte volný večer na oslavy se svými rodinami. A teď zpět do práce!“ párkrát krátce tleskl a pásy, které se během jeho řeči zastavily se opět daly do pohybu. Bylo slyšet cinkání a dunění, jak do košů dopadaly tříděné odpadky. Sem tam několik kusů dopadlo na dna synchronně.

Jako requiem za ohnutá záda. Včera bylo pozdě. A těch okovů nás nemá kdo zbavit, Gracie. Není jak, když jsme se do nich zamkli sami.

„Příští sobotu je volno? Volno nebylo ani nepamatuju!“ šeptala vzrušeně jedna z žen, zatímco terminály ve vrátnici odpípávaly konec pracovní doby. Nástěnka, na které bylo oznámení vyvěšené, byla obklopená nadšenými zaměstnanci.

„Grace?“ doběhl mě James. „Když bude to volno, nechceš někam zajít? Aspoň se projít?“

Kolegyně, které ho slyšely, na mě významně mrkaly. Počkala jsem, až poodejdou a tiše šeptla: „Ráda. Kdy mě vyzvednete?“

„Dobrý den, je Grace doma?“

„Kdo jste a co chcete dělat s mojí dcerou?“ táta si Jamese nedůvěřivě prohlížel.

„Henry!“ za tátou se s vrtěním hlavy objevila máma. „Vy jste určitě James! Grace nám o vás tolik vyprávěla!“

„Mami! Dobrý den, Jamesi,“ vzala jsem z věšáku kabát a prosmýkla jsem se kolem obou rodičů.

„Večer přijdu,“ snažila jsem se jim očima naznačit, že jsem s nimi o plánované schůzce mluvila.

„Jistě, srdíčko! Bavte se!“ máma se zářivě usmála.

„Táta vždycky říká, že sklízíme cizí vinu. Nekonečný období sklizně, bez ohledu na roční období,“ vyšli jsme po schodech na volně přístupnou rozhlednu, která nabízela výhled na celé město. Bylo vidět i na budovu Venabei.

„Co myslíte, Grace, zvládneme to? A když ne my, tak ty generace po nás? Nebo už se jenom odpočítávají vteřiny do katastrofy?“

„Jak přesně to myslíte, Jamesi?“

„Nebyli jsme ochotní se o svět postarat. Jak by mohl být ochotný se on postarat o nás? Jsme krok od znovuzavedení přídělového systému, o kterým mi vyprávěl můj děda. Jenom ta bohatá vrstva si svůj životní styl nedá vymluvit a pokračuje se zlatou lžičkou v puse v systematickým ničení planety. A zbytek pracuje od rána do večera v třídění a zpracovávání odpadů a výsledek? Žádnej. Všeho je nedostatek, když jsme roky Zemi ničili, zničí teď ona nás. Oko za oko, zub za zub. Ale musíte uznat, že to Země vydržela dlouho.“

„Nemluvte tak, Jamesi.“

„Tak mi v tom zkuste zabránit,“ ušklíbl se.

Tak jsem to zkusila. A nahoře, daleko od Emballage a od všech ho konečně políbila.

„Situace je v některých částech města kritická. Více v poledních zprávách…“

„Můžete to vypnout?“ požádal muž řidiče. Další ráno, ta stejná trasa jako vždycky a přesto jiná, těžší o váhu Jamesovi dlaně na mém koleni.

Prostor autobusu se na žádost cestujícího ponořil do ticha.

Bylo brzy, ještě šero. Den sám se teprve rozkoukával a zakopával pod nohama sběračů, kterým začínala směna.

Položila jsem dlaň na okno. James mě napodobil. Několik mužů si nás všimlo, na chvíli přestali v otevírání nových pytlů, do kterých nasbírané obaly spolu s nepořádkem hromadili, a zamávali nám.

Ráno, ještě pořád víc zimní než jarní, kdy zima zaleze pod nehty. Ráno, které je zatím moc mladé na to, aby, na rozdíl od lidí, neslo jakoukoli vinu. Ráno, ve kterém má každá vteřina svůj význam. Kdy se nic nerodí, o nic se nebojuje a pro nic se neumírá.

Jamesovi prsty se líně propletly s mými.

Nic se nerodí, o nic se nebojuje a pro nic se neumírá.

Aspoň pro tentokrát

Tvorba Elišky Kohlíčkovej bola ocenená na základe prozaických textov. Autorka síce do súťaže ponúkla i vlastné básne, tie však nedisponovali potrebnou kvalitou, ich umeleckú hodnotu narúšali explicitné a patetické obrazy či melodramatická kompozícia (prejavujúca sa napríklad v nefunkčných apoziopézach). Príklon k sentimentálnosti síce badať aj v autorkiných poviedkach – napríklad v naivnom závere textu Sklizeň viny – no prvoplánovosť sa na väčšej ploche stráca. Vyzdvihnúť možno predovšetkým suverénnu naráciu, autorka dokáže precízne dávkovať napätie a modeluje dynamický, uveriteľný príbeh. Fiktívna realita je preexponovaným, ale sugestívnym obrazom technologickej či antropocénickej society, dystopický priestor neslúži len na ozvláštnenie rozprávania, predstavuje vhodný katarzný a axiologický prvok v kompozícii diela.

Jakub Souček